Knihu od Alice Miller, která vychází v nakladatelství Portál, krátce představuje Jitka Holasová.
Tak trochu předběhla svou dobu. Švýcarská psychoanalytička Alice Miller dnes patří k nejvýraznějším průkopnicím moderní psychoterapie traumatu, ale ve své době byla akademickou obcí i psychoanalytickým establishmentem spíše odmítána. Její klíčová hypotéza stojí na konceptu somatické paměti: zatímco mysl dokáže pomocí obranných mechanismů mnohé vytěsnit, racionalizovat či popřít, tělo si trauma pamatuje bez zkreslení. Právě nezpracovaná raná zranění jsou podle ní skutečným kořenem řady chronických somatických onemocnění. Zásadně se vymezila vůči Freudově teorii oidipovského komplexu s tím, že reálné zneužívání ze strany dospělých neprávem bagatelizovala na úroveň dětských fantazií – což ji nakonec vedlo k demonstrativnímu vystoupení ze Švýcarské i Mezinárodní psychoanalytické asociace. Alice Miller otevřela debatu o destruktivitě tělesných trestů a odmítla platnost čtvrtého přikázání Desatera o povinné úctě k rodičům s argumentem, že odpuštění ani lásku nelze vynutit. Její práce je třeba číst v dobovém kontextu, nicméně neztrácejí nic ze své naléhavosti – a předznamenaly moderní neurobiologický pohled na trauma, na který později navázali autoři jako Bessel van der Kolk nebo Gabor Maté.