Jak (ne)využít nával emocí ve svůj prospěch

Pamatujete si finále mistrovství světa ve fotbale 2006, Francie proti Itálii? Jak dokázali Italové vyřadit jednoho z nejsilnějších francouzských hráčů Zinédina Zidana? Ne technicky, ale emocionálně, protože byl známý svou vznětlivostí. Stačilo kolem něj několikrát projít a pokřikovat na něj urážky. On, neschopen usměrnit své pocity a použít v takové emočně vypjaté situaci rozum, se otočil a udeřil provokatéra hlavou do hrudníku. Rozhodčí ho poslal pryč. Šokovaní Francouzi, kterých zůstalo jen deset, prohráli. Sázka na nekontrolovatelné pocity protivníka Italům vyšla. Prvnímu pocitu rozhořčení by se nemohl Zidane ubránit, rozhodující je, co si s ním při svém vnitřním monologu počne. Neřekne si: „Ten idiot, co to má sakra znamenat? Urážet moji matku! Potřeboval by lekci…“ Ale: „Proč mě provokuje? Aha, chce mě odstranit. Bojí se mě. Jasně, mají strach, že prohrají. Máte strach z mých gólů? Bezva, jen se pěkně třeste. Předvádíte pěknou slabotu…“ I ve druhém vnitřním monologu je patrná agrese provázející zlost. Je však produktivně využitá, je zaměřená na hru, na cíl.