Ad) Co o nás prozrazuje hudba? (Pd 7-8/07)

Jako dlouhodobě praktikující hudebník jsem si se zájmem přečetl statě pana Pavla Mužíka. Jako předkrm jsem zhltl tabulku „Vztah osobnostních rysů a hudebního vkusu“ podle studie pánů Rentfrowa a Goslinga a zarazil se. Nehodlám polemizovat se závěry, že člověk libující si v poslechu klasické hudby si „váží estetického prožitku“ a „považuje sám sebe za inteligentního“. Ale co nemohu pominout, je hrubá paušalizace v uvádění konkrétních příkladů. Kupříkladu hned první kategorie „Reflexivní a komplexní hudba“, kde autoři uvádí, že „...je strukturálně složitá“, a jako první styl je uvedeno před jazzem a klasickou hudbou blues, o jehož strukturální „složitosti“ svědčí zejména fakt, že pokud spolu hrají navzájem nesehraní hudebníci při tzv. jam sessions, hrají většinou blues. Samozřejmě, kdo jsem já, abych jako naprostý laik polemizoval s pány Rentfrowem a Goslingem, potažmo s panem Mužíkem. Ale přišlo by mi logičtější a méně zavádějící vynechat škatulky „stylů“ a jako příklady jednotlivých faktorů uvádět pouze tvorbu jednotlivých kapel. Vskutku jsem bez výhrad schopen přijmout závěr, že „intenzivní a buřičskou hudbu“ poslouchají lidé, kteří mají „rádi risk a jsou fyzicky aktivní“. Kdyby mi autoři zároveň neuváděli, že si mám pod touto kategorií představit tvorbu jak Nirvany (samozřejmě OK), ale taky R. E. M. (sic!) a Alanis Morisette. Protože je to všechno (víceméně) rock. Stejně jako je celá klasická hudba šmahem umístěna v první kategorii, ale přece prožitek z poslechu Richarda Wagnera musí být diametrálně odlišný od prožitku z Vivaldiho Čtvera ročních období. Článek pana Mužíka byl pro mě velice poučný a rád si cokoli na toto téma přečtu, jenom dle mého názoru je nanejvýš problematické přenášet výsledky studií z USA k nám. Ve Státech je totiž oproti našemu prostředí obrovský hudební trh, existují stylová rádia, stylové prodejny a dá se tam uvažovat o něčem, jako je svobodný výběr. U nás jsou dvě tři firmy, které mají své stáje (popových) interpretů, a pokud si chcete poslechnout kapely, které u nich nejsou, a tudíž „neexistují“, musíte na koncert či festival. Když už na festival vyrazíte, tak se v oné tabulce hned zařadíte do druhé kategorie - zajímáte se o nové věci (o většině účinkujících jste nikdy neslyšeli), máte rádi risk (do čeho jsi to sakra šlápnul), jste fyzicky aktivní (pro pivo se dvacet minut prodíráte davem) a musíte považovat sami sebe za inteligentní (vydedukujete, kde dávají žetony na toaletu). A když pak vypukne „ten rej“, uvidíte, že pravděpodobně všechny typy osobností vesele užívají buřičské a intenzivní hudby Vypsané fixy, aby se v zápětí ve stejném obsazení rozněžňovali nad reflexivními a komplexními písněmi Lenky Dusilové. Asi je to tak správně. Vždyť, abych posloužil citátem „muzika je lepidlo světa...“ Celý svět se globalizuje, hudební styly fúzují a ovlivňují se jeden druhým. A pro publikum to přece platí také, ne?