Co čte Radkin Honzák

Právě teď čtu knihu Maxe Picarda: Hitler v nás, která byla napsána v roce 1946, tedy velmi brzy po konci druhé a doufejme poslední světové války, než aby mohla objektivně reflektovat osobní účast Němců na nacismu a dopad nacismu na ně (navíc autorem je Švýcar hlásící se ke konzervativním hodnotám konce 19. století). Přesto je tam několik postřehů, které jakoby přesně komentovaly naše dnešní politické události. Například: „Tak se umí rozeřvat pouze nic, které samo ví, že tu vlastně není, a řevem chce dokázat sobě i jiným svou existenci.“ Nepřipomíná vám to některé tajtrdlíky? Druhou rozečtenou knihou je Psychologie smysluplnosti existence od Jara Křivohlavého, která s odkazem na dílo Viktora Emila Frankla mapuje celou širokou oblast logoterapie a existenciální analýzy. Je to dílo převážně encyklopedické, faktografické a hutné. Čte se mi tedy pomalu. Navíc nutí čtenáře sáhnout po dalších Franklových dílech, aby si dal jisté věci do souvislostí se současným pohledem na tuto problematiku. Abych netrénoval jen levou hemisféru, mám vedle postele také poslední bestseller amerického humoru, Stories and Essays autorů Fevera a Sedarise. Je to humor drsný, ale mně vyhovuje, stejně jako James Thurber, ke kterému se opakovaně vracím. Čtu pohádky, a protože je vnučce předčítám, mám možnost v tomto zpomaleném tempu ocenit kultivovaný jazyk autorů katolické moderny, Erbenův narativní styl i schopnost Němcové postihovat detaily. Ve stoletých originálech se mohu zasnít nad ozvláštňujícími výrazy dialektu. Co však obdivuji nejvíce je bohatost jazyka ve srovnání s expresivními výkřiky typu „Pomóóc!“, „Máme to …“, „Vyvázli jsme jen tak tak“, které nabízejí dětem současné - i ty kvalitnější komiksy. Nepřerušil jsem kontakt se Slovenskem a tak mám k dispozici literaturu vydávanou v Trenčíně a Bratislavě, z níž jsem doslova zhltnul Haštovu publikaci Vzťahová väzba objasňující Bowlbyho teorii připoutání (kterou sice někteří už považují za překonanou, já ovšem nikoli) a jako transakčního analytika mě potěšilo (byť 20 let opožděné) vydání překladu publikace Berneovy žačky a pokračovatelky Mavis Klein: Objav sám seba (Discover Your Real Self). Největší čtenářské zážitky letos pro mne představovaly knihy a články Antonia Damasia, především Hledání Spinozy (nechápu, jak mi taková publikace mohla unikat téměř dva roky) a dále internetem nalovený materiál prací Jaaka Panskeppa vztahující se k nijak novému (viz Spinoza), ale v aristotelském oparu jaksi pozapomenutému nosnému biologickému konceptu emocí. Bylo mi dopřáno číst i několik rukopisů, mezi nimiž září práce dvou „filosofů tržiště“ Václava Smitky a Vladimíra Řezníčka: Rozmluvy, které jsme spolu s dalším recenzentem jednoznačně doporučili k vydání. Jako občan této země čtu také noviny (Lidovky) a čím dál, tím víc se omezuji na Poslední slovo, kde mě oslovuje především stále konzistentní Vaculík a stejně konzistentní Klíma.