Kousek zla je v každém z nás

Zachovat se „jako člověk“ a nevyužít situace ve svůj prospěch, nechat uniknout šanci, která by ale byla vykoupena tím, že někomu ublížíme, je někdy možná docela těžké. I ten sebedokonalejší humanista může být někdy „v pokušení“; jak je lákavé zapomenout na přátele a nechat si výhodu jen pro sebe, „přeskočit“ kolegu a ukrást mu jeho nápad, rozbít dobré vztahy pomluvou… Nikdo z nás nejspíš nevraždí, ale ubližovat dokážeme i bez toho. To všechno se mi honilo hlavou, když jsem zhlédla nový český film Karamazovi. Příběh o závisti a chtivosti je starý, Dostojevskij jej napsal na konci 19. století. Jeho děj je ale stále aktuální - otec, který syny provokuje svým způsobem života, a synové, kteří se za něj stydí, smějí se mu nebo touží po jeho penězích. Aljoša, který se za otce očividně stydí, ale rád by ho přivedl ke spasení, sobec Dmitrij, který se stejně jako otec zamiluje do Grušenky, dívky toužící po penězích víc než po lásce, a Ivan, „neznaboh“ hledající svou pravou cestu. A navíc Smerďakov, Karamazovův nevlastní syn a vrah v jedné osobě. Každý v sobě máme alespoň kousek jednoho z nich. Uchvátilo mě, jak byl příběh, jež jsem znala ze školy, převeden na filmové plátno. Petr Zelenka zavedl otce a jeho syny do prostředí polské fabriky, kde se má odehrát divadelní přehlídka. Banda herců z Prahy, podivných a vulgárních existencí (oplzlý a uprděný Ivan Trojan, který se snaží sbalit polskou průvodkyni) má nazkoušet Karamazovy na jevišti plném strojů a před zraky dělníků. Jeviště i hlediště splývají v jedno, chvílemi nevíte, jestli sledujete „opravdový“ děj, nebo jen zákulisní reje. V jednu chvíli se navíc zdá, že hra přijde o jednoho z hrdinů - představitel Dmitrije David totiž nutně musí zpátky do Prahy, aby nepřišel o velké peníze za natáčení, a tak se děj hry prolíná se scénami, kdy vzteklý David hledá pas a nakonec ujíždí bez dokladů. Neujede; polonahý režisér, který za ním vyběhne ze sprchy, ho donutí k návratu. Sobectví herce, který by obětoval práci svých kolegů kvůli „mamonu“, není daleko od „pravého“ příběhu. Na obou scénách probíhá velké drama; herce předvádějící příběh starého Karamazova sleduje dělník, jehož syn se ve fabrice zranil a bojuje o život. Příběh života a smrti, touhy po penězích, která člověka může dovést až k vraždě někoho blízkého… V jednu chvíli jsem měla dojem, že dějová linka smutného dělníka, jemuž v nemocnici umírá syn, je ještě temnější - moji úvahu o tom, že svého syna zranil sám, aby od továrny získal odškodnění, mi ale všichni vymluvili. Pocit viny z toho, že nějak přispěl k tragédii, nakonec muž neunese - na jednom jevišti „umírá“ Ivan Trojan coby otec Karamazov a na druhém řeší své trápení smutný otec, který přišel o syna. Ani vlastně nevím, co mě na filmu Petra Zelenky zaujalo víc. Vážím si hereckých výkonů; vždycky jsem si myslela, že by Karamazovy mohl dokázat zfilmovat jen Andrej Tarkovskij, ale Zelenkův film mě přesvědčil o omylu. Svoji roli ale jistě hrálo i filmové prostředí; Karamazovi jsou natolik nadčasoví a sví, že není třeba zasadit je pokaždé do „divadelního“ klimatu. Stará železárna jim sluší stejně jako „prkna, která znamenají svět“. Příběh o lásce k penězům a nenávisti až na smrt stojí za vidění nejen kvůli svým filmovým kvalitám. Dovede vás k zamyšlení nad touhami, které vás ovládají, uvědomíte si, jaké doopravdy jsou hnací síly, které vás ženou životem.