Vztahy si pěstuji, ale nerad o nich mluvím

Tedy, ptáte se, co já a vztahy? Hmm, děkuji za optání. Ta zdánlivě jednoduchá otázka je ve skutečnosti hodně komplikovaná. Hned zkraje bych se ale měl zeptat já, o jaké vztahy se vlastně jedná? Když není uvedené žádné vysvětlení, tak se patrně jedná o vztahy mezilidské, snad přímo vztahy partnerské. Ale zrovna o těch mých se mně nechce psát, tím bych asi nikoho moc nezaujal. Jeden náš špičkový dirigent na výzvu, aby řekl něco o svých vztazích k ženám, odpověděl něco ve smyslu: „Proč hned tak smutné téma?“ Nicméně, chvíli u té klasiky přece jen zůstaňme. Už nevím, kdo přesně to byl, tuším, že jeden z našich učitelů, nám jednou řekl, že jediný luxus, který bychom si měli opravdu dopřát, je luxus lidských vztahů. Jistě měl na mysli ty dobré, pozitivní, přátelské vztahy, resp. ty, na kterých se dá ve zmíněném směru pracovat. To jistě v zásadě odsouhlasíme. Jen moc nevíme, jak to nejlépe zařídit. Obecně se zdůrazňuje, že na vztazích se opravdu musí pracovat, že je o ně třeba pečovat podobně jako o zahrádku. Odborníci například navrhují obnovovat partnerské smlouvy, pravidelně si vyříkávat, co se nám líbí a co ne apod. Trochu paradoxní je, že i když to mnozí odsouhlasí, jen málokdo to opravdu dělá. Zvláště mužům se moc nechce o vztazích nějak hlouběji mluvit. Vcelku jim rozumím. Když jsem v pohodě, tak proč do toho „šťourat“, že? A když to skřípe, člověku se nechce strkat do toho prsty ještě více… Ale budu provokovat ještě trochu jinak. Co začít sám u sebe? Vím, je to dost otřepaná fráze, ale cesta to není špatná. Zde jsem příznivcem předpokladu, že práce na sobě a snad nejjednodušeji nejdříve přes jasné, srozumitelné a kultivované vnější chování se nakonec odrazí i ve vnitřních prožitcích a stavech. Mnohé si o tom můžeme přečíst například v pěkné knížce Lidský obličej. Mně se prostě zdá, že se v průměru málo snažíme. Jak to souvisí s těmi mezilidskými vztahy? Docela prostě - pokud chci, aby mně bylo rozuměno, abych byl přijímán a nakonec, aby mě měl někdo rád, měl bych splnit zmíněný základní předpoklad na své straně. Už ale slyším námitku, že to nic nezajistí. To je pravda, ale aspoň to možnému dobrému vztahu nebrání. Málo platné, k nalezení dobrého partnera, přítele, kamaráda musíme mít také kus štěstí. Teď ale chci připomenout i jiné vztahy; vztahy k sobě, k vlastní osobě. Ve vztahu k sobě samému nemám na mysli nějakou sebestřednost, ale něco komplikovanějšího, totiž úctu k sobě samému, sebedůvěru, vědomí svých předností i svých slabších stránek. Psychologicky je opodstatněné tvrzení, že kdo nemá takto vytvořený vztah k sobě, nemá ho ani k ostatním. A již jsme u vztahů k něčemu, co nás přesahuje, tedy k hodnotám přesahujícím naši každodennost. Jak jsme na tom se vztahy ke společnosti, k pravdě, poctivosti, víře a podobně? Znamená fakt, že je to cosi nehmatatelného také to, že je to nedůležité? Také umění stojí mimo každodennost, a přesto si troufám tvrdit, že právě umění je naprosto nepostradatelné v naší kultivaci, a tedy i v tvorbě a prověřování všech zmíněných vztahů. Francouzský antropolog Claude Lvi-Strauss prohlásil, že nebude-li XXI. století stoletím společenských věd (a já dodávám, že tedy i umění), nebude vůbec. Je to snad trochu dramatické prohlášení, ale zkusme o něm přemýšlet…