Při tradičním pojetí výchovy se učení a hraní často dostávají do přímého konfliktu - děti se nejdřív musí „učit“, aby si pak za odměnu mohly jít „hrát“. I když všichni známe Komenského okřídlený slogan „škola hrou“ (který se ale týkal spíše divadelní dramatizace učební látky), ve školách si dnes děti příliš nezahrají. Jsou ale učení i hraní opravdu dva tak odlišné procesy? A nedalo by se případných souvislostí a přesahů nějak pozitivně využít pro vzdělávací proces?
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.