Školská ohlédnutí

Rozmanitost úsporných opatřeníOtázka hledání nejrůznějších úsporných opatření se stala nedílnou součástí školství v okamžiku, kdy vydáním Všeobecného školního řádu v roce 1774 vyjádřila Marie Terezie zájem státu na vzdělávání všech obyvatel. Od té doby siúřady začaly velmi realisticky uvědomovat, že provozování široké sítě škol je pro státní pokladnu značně drahá záležitost.K zásadní změně došlo až zákonem z roku 1869, kterým byla zavedena osmiletá povinná školní docházka. Ta již byla nejen úředně kontrolována, ale i přísně vyžadována. Pokud rodiče neposílali své děti řádně do škol, mohli býtpotrestáni i vězením. Prodloužení povinné školní docházky na osm roků a její důsledné vyžadování předpokládalo nejen výstavbu mnoha nových škol, ale bylo zapotřebí i většího počtu učitelů. Mnozí politici proto na stoupajícífinanční náklady upozorňovali, a protože je považovali za nadbytečné, snažili se jejich dalšímu růstu zabránit. Usilovali o to, aby byla školní docházka opět zkrácena na šest roků. Jejich základním argumentem bylo to, že vpřípadě zkrácení"zbytečně dlouhé"školní docházky by se výrazně snížily výdaje na rozšiřování škol a výstavbu nových budov a také to, že by nebyl zapotřebí tak vysoký počet učitelů. Argumentovali i tím, že zkráceníškolní docházky na šest roků by obecně prospělo hospodářskému rozvoji, neboť starší děti by místo docházky do škol mohly již společně s rodiči pracovat. Novela nakonec přijata byla, ale v pozměněné formě. Školní docházka sicezůstala osmiletá, starší děti však mohly být od posledních dvou let docházky"ze závažných důvodů"osvobozeny.Od dob císařovny Marie Terezie - a v podstatě až do současnosti - tak provází vývoj našeho školství nekončící diskuze o finančním zabezpečení škol, v nichž právě ekonomické zřetele mají nezřídka převahu nad pedagogickými,ale i dalšími argumenty. V letech předmnichovské republiky se například z úsporných důvodů nesměly školy pojišťovat proti ohni nebo vloupání. Po první světové válce směly být z úsporných důvodů tradiční školní zprávy tištěnypouze na laciném papíru, bez barevné obálky a bez dříve obvyklých odborných studií učitelů. Za výrazně úsporné opatření bylo považováno i obecné zavádění koedukace.Diskuze o úsporných opatřeních ve školství se dostala v letech předmnichovské republiky i do parlamentu. V roce 1931 například kritizoval poslanec Vojta Beneš (starší bratr pozdějšího prezidenta) výstavbu nových škol.Konstatoval, že na první pohled jde sice o budovy luxusní, ve skutečnosti ale prý neodpovídají moderní době, jsou nepraktické a především nepřiměřeně drahé.Prakticky do zapomnění už zapadlo i to, že se ve školním roce 1933-34 zkoušel na pětačtyřiceti školách budějovického, jilemnického a semilského okresu a v Praze pětidenní pracovní týden. Důvodem k experimentu byla opětúsporná opatření. Zkoumalo se kolik by se ušetřilo na provozu škol, ale i přespolním žákům, kteří by nemuseli jeden den v týdnu dojíždět.