ŠKOLA, KDE VÝUKA PŘIPOMÍNÁ DREZÚRU, DĚLÁ Z DĚTÍ ROBOTY

* I když si budeme povídat hlavně o vaší knize Tuhej tulipán, ráda bych se zeptala na několik věcí, které se týkají vás. Dočetla jsem se, že jste vědec. V jakém oboru?

Studoval jsem chemii a státnice mám z teoretické chemie. Moje doktorská práce pojednává o vzniku genetického kódu, molekulární evoluci a teoretické molekulární biologii.

* Věnujete se vědě i teď?

Ano, ale jako vědecký kabaretista. Mám v Mnichově show, která se jmenuje Science Kabaret, což se krásně spojilo s tím, že už nejméně pětadvacet let dělám jevištní literaturu a hledal jsem cesty, jak lidem vědu přiblížit. Hodně teď čtu například o neurovědě, což je obor, v němž v současné době dochází k obrovské revoluci. V mé show si lidé vyslechnou různé veselé historky o vědě.

* Jak takový vědecký kabaret vypadá?

Poslední kabaret se konal v půlce května a měli jsme tam několikanásobného mistra světa v paměťovém sportu Borise Nicholase Konrada, který je také neurovědcem a pracuje v Kodani. Mluvil tam o výzkumech paměti a ukázal, jak si za padesát vteřin dokáže zapamatovat všechny karty v balíčku. Ohromně mě to překvapilo, navíc v kabaretu není úplně klid, chodí tam i lidé s dětmi, které někdy křičí, a Konrad se přesto zkoncentroval a dokázal to. Já jsem mluvil o evoluci jazyka a třetí host hovořil o různých technických vynálezech. Snažíme se vědu a techniku podávat veselým způsobem. Jde nám o to, aby to pochopil každý.

* A co kabarety sledujete?

V dnešní době lidé naletí všemu. Donald Trump například nevěří na očkování, všude je plno zastánců ezoteriky, lidé věří homeopatii, kdy se léčí cukrovými pilulkami, v nichž není ani jedna molekula léčebné látky. Nemám ambice pořádat nějaké pedagogické tažení, ale věřím, že když se lidé smějí, mají pak chuť si o tom, co jim sdělujeme, i něco přečíst.

* Zaujalo mě také, že učíte žonglování. K čemu je žonglování vlastně dobré?

Vědci zjistili, že dospělým žonglérům roste hypokampus, což je oblast mozku velmi důležitá pro paměť a pro učení. S žonglováním mám obrovské zkušenosti, například lidé, kteří žonglují, nedostanou Alzheimerovu chorobu. Komplexní pohyby, k nimž patří i žonglování, mozek rozvíjejí rozhodně mnohem více než sudoku nebo křížovky. Zjistil jsem také, že už dvacet minut žonglování ovlivní mentální stav člověka. Po žonglování jsem vždycky šťastný, a to se třicet let věnuji zen buddhismu a kung-fu, ovšem žonglování působí nejrychleji.

* Myslíte, že bych se i já mohla naučit žonglovat?

Určitě byste se to také naučila, ostatně člověk se pořád musí učit něco nového. Vedu kurz i pro lidi přes šedesát let a naučí se to všichni. Žonglování by podle mě mělo patřit i do školního vyučování. Jezdím po školách se svými workshopy, a když máme více času, vezmu s sebou míčky a literární práci na půl hodiny přerušíme žonglováním. Nedávno jsem vystupoval na Mittelschule, kam chodí po čtvrté třídě ty děti, které mají ve škole nejhorší výsledky. V Bavorsku se totiž od čtvrté třídy dělí děti na hloupé a chytré, proti čemuž neustále bojuji, protože si myslím, že když je dítěti deset, nikdo neví, jak mu to půjde v dalších letech. V jedné této škole jsem byl čtyři dny a s dětmi jsem tam intenzivně žongloval. A ony pak napsaly strašně krásné texty, úžasné básně, něco takového jsem nikde neviděl. Myslím si, že rozdělovat děti už po čtvrté třídě je prostě špatné, mimo jiné se tím rozbíjejí dětská přátelství, která by se jinak mohla rozvíjet po celou základní školu.

* Zmiňujete inkluzi, společné vzdělávání dětí různých schopností. Proti té je v České republice řada protestů. Někteří lidé říkají, že to je špatné, dokonce si myslí, že by se děti s nižším intelektem měly někam uklidit, že inkluze poškozuje děti s normální inteligencí.

Myslím si, že tyto názory nejsou správné. Hodně cestuji po školách a dostanu se i do škol pro děti s postižením. Umím si představit, že když jde o dítě s hlubším, hodně závažným postižením, může to působit nějaké problémy. Chtěl bych ovšem lidem, kteří si myslí, že děti s postižením by se měly někam uklidit, říci, že na školách pro tyto děti je vždycky největší legrace a nejlepší nálada. Když se dostanu na gymnázium, kde děti doslova drezírují, připadá mi, že nevidím děti, ale roboty. Z toho, že na školách pro děti s postižením se směje každý, koho potkám na chodbě, by ti druzí mohli také něco mít, prospívat z toho. A neměli bychom zapomínat na to, že na světě jsme všichni, chytří i méně chytří. Někoho někam schovávat je hloupost.

* Věnujete se poetry slamu, což je žánr, který moc neznám. O co při něm jde?

Tohle je formát, který je v Německu ohromně rozšířený, v každém větším městě jsou tři čtyři slamy, na které chodí stovky mladých lidí. Jde o soutěž básníků a může se tam přihlásit každý, kdo píše nějaké literární texty. Na slamu pak se svým textem vystoupí, dostane časový limit a při vystoupení nesmí používat pomůcky nebo se převlékat. Když vidím stovky mladých lidí, jak stojí a poslouchají lyriku, básně nebo povídky, úplně mě to fascinuje.

* Mluvíte o tom, jak to chodí v Německu, kde už nějakou dobu žijete. Proč jste odešel z tehdejšího Československa?

Odešel jsem v roce 1982. Předtím jsem necelé dva roky pracoval v Libyi a za peníze, které jsem tam vydělal, jsem si u Ostravy koupil dům. Pohyboval jsem se tehdy v undergroundu, nosili jsme dlouhé vlasy, korálky, náušnice… A začali za mnou chodit policajti, což mě deprimovalo. Kolikrát se stalo, že nás všechny, stovku lidí, odvezli policajti na služebnu do Ostravy, tam nás zbili a rozvezli do lesů. Bál jsem se, že skončím v kriminále nebo že se zlikviduju alkoholem. Bydlel u mě jeden kamarád, který už pět let plánoval, jak odejít na Západ, a pak jsme potkali holku, která pracovala u Čedoku, a ta nám zařídila zájezd. Stálo mě to poslední peníze, co jsem vydělal v Africe. Dům mi po mém útěku do Německa komunisté pochopitelně sebrali.

* Jaké byly vaše začátky v Německu? Uměl jste německy?

Ne, neuměl, dokázal jsem říct akorát: „Bitte, ein Bier.“ Když jsem tohle řekl na mnichovské policejní stanici, hned mě poslali do utečeneckého lágru, kde jsem strávil rok. V lágru bylo zle, sice tam od německého státu všechno dostanete, ale sedíte tam bez papírů a máte tu emigrantskou paranoiu, že vás tajná policie zmákne a odveze zpátky. Po roce v Německu jsem začal pracovat v jedné hospodě jako umývač nádobí. Bylo to šílené, nádobí jsem myl dvanáct hodin denně a měl jsem jen jeden volný den. Dozvěděl jsem se ale, že s maturitou, kterou jsem udělal s odřenýma ušima, ale udělal, mohu požádat o stipendium v jazykovém kurzu. A tam jsem zjistil, že to není jen jazykový kurz, ale také přípravný kurz na univerzitu. Když to slyšela moje máma, smála se a moc nevěřila tomu, že bych něco studoval. Vystudoval jsem summa cum laude, byl jsem nejlepší, a moje vědecké články jsou stále ještě citované.

* Kniha Tuhej tulipán, ke které se konečně dostáváme, je detektivka pro mládež. Proč jste zvolil právě žánr detektivky?

Vždycky jsem chtěl napsat detektivku, což souvisí s mojí mámou, která byla nesmírně vášnivou čtenářkou detektivek. Když mi bylo dvanáct, měl jsem přečtené všechny detektivky, které tenkrát vycházely. V Brušperku, kam se moje rodina přestěhovala, když mi byly tři, byla nádherná knihovna, kam mě máma brala, i když jsem ještě nechodil do školy. Máma pila kafe a já si hrál s knížkami a sám jsem se jako čtyřletý naučil číst. První detektivku jsem napsal, když mi bylo dvanáct. Byla hodně neslušná a máma, které jsem ji věnoval, mi za ni dala dva týdny domácího vězení. Poetry slamy, kterým se věnuji, mě vtáhly do literatury pro děti a mládež, a tak jsem napsal Tuhej tulipán.

* I když si povídáme česky, kniha vyšla německy. Nechtěl jste si ji přeložit sám?

V Německu žiju už pětatřicet let a němčina je součást mého povolání, stále na ní pracuju. K českým knihám se už dostanu pouze na dovolené v Čechách a moje čeština je už zastaralá. Byl jsem moc rád, že se překladu ujala Michaela Škultéty, kterou velmi obdivuju, líbí se mi její texty. Měl jsem velkou radost, když mi napsala, že ji moje kniha zaujala a že by ji chtěla přeložit. Překlad pro ni musel být chvílemi oříšek, protože knihu jsem psal v německém mládežnickém slangu, ale poradila si s tím výborně, její překlad se mi moc líbí.

* Proč je Leon, hlavní hrdina Tuhýho tulipánu, kluk z pasťáku?

Než jsem šel na vojnu, znal jsem hodně lidí, jako je on. Vyrostl jsem na Ostravsku a jako kluci jsme obdivovali ty, kdo už měli nějakou zkušenost z kriminálu. A také u nás v Brušperku byl dětský domov, kde bylo hodně romských dětí, které o sobě tehdy mluvily jako o Cikánech. Už jako školák jsem se hodně kamarádil s těmi, kdo byli v něčem jiní, třeba s dětmi od cirkusu nebo od světských a také s děckama z děcáku nebo s různými lumpy. Nechci ale ze sebe dělat nějakého dobráka, nebylo to ze soucitu, odlišnosti mě prostě fascinovaly. A taky jsem byl jiný než ostatní. Prostě jsem prostředí, ze kterého vyšli kluci jako Leon, znal.

* Zajímá mě taky, proč jsou motivem knihy tulipány, což jsou květiny, které mám opravdu ráda.

Tulipány mám také moc rád, jsou krásné. Základem literatury je kontrast, překvapení, kterým někoho ovlivním, aby se pustil do čtení. Proto vždycky hledám nějaký protiklad, a v případě člověka z kriminálu to byly kytky. Pak jsem hledal nějakou mytologii spojenou s tulipány, což jsou ostatně květiny, pro které se lidi vraždili už v minulosti a kvůli kterým celé Holandsko zkrachovalo.

* Tuhej tulipán je opravdu čtivá kniha a doufám, že si k němu cestu najdou i ti čtenáři, kteří se do čtení moc nehrnou. Jak ostatně přivést teenagery ke čtení?

Malé děti podle mé zkušenosti ještě čtou, ale jak nastoupí puberta, je to těžké. Zejména pro kluky je velkou konkurencí knih počítač, což jsem viděl i u svého syna. Naučil se číst sám ve školce a už v první třídě měl přečtené všechny díly Harryho Pottera, ale když jsem mu dal počítač, přestal úplně číst. Naštěstí se ke čtení po čase vrátil.

* Zmiňujete kluky. Proč?

Protože mají oproti holkám, které mají mnohem lepší slovní zásobu a dokážou mnohem lépe mluvit, velkou nevýhodu. Od kluků se čeká, že dají první impulz ke vzniku vztahu, řeknou dívce něco, co ji osloví, zaujme. Jak to má ale takový kluk udělat, když neumí mluvit? Proto jim říkám, že pokud si chtějí najít holku, měli by umět mluvit, což se naučí právě čtením. Jinak to nejde. Když bude kluk dělat kliky nebo rozbíjet okna, žádnou holku neoblbne. (smích)

Jaromír Konečný se narodil v Československu (1956), od roku 1982 však žije v Německu. Je vystudovaný chemik, zabýval se molekulární biologií a genetikou. Zároveň se jako performer a kabaretní showman věnuje popularizaci vědy. Také píše beletrii. V češtině mu zatím vyšly knihy Moravská rapsodie, Hiphop a smuteční marš a nejnověji Tuhej tulipán.

V Bavorsku se totiž od čtvrté třídy dělí děti na hloupé a chytré, proti čemuž neustále bojuji, protože si myslím, že když je dítěti deset, nikdo neví, jak mu to půjde v dalších letech.

Říkám klukům, že pokud si chtějí najít holku, měli by umět mluvit, což se naučí čtením. Jinak to nejde