KANTOROVIC HOLOMEK UMÍ UČITELÉ VYCHOVÁVAT VLASTNÍ DĚTI?

Léto. Zahradní restaurace. Dospělí popíjejí osvěžující nápoje a jejich dětičky se spokojeně popelí v místním pískovišti. Všechny, až na jedno, které neustále visí na mámě, ač už není žádné batole. Na pískovišti je prý moc narváno, kolem běhá pejsek, kterého se bojí, mami, chci ještě jednoho nanuka, hele, ten plešatej pán je ale tlustej! Poté, co rozhází tácky na pivo a vajgly z popelníku, polije se octem z utopenců, třikrát se rozbrečí a dvakrát kousne mámu do stehna, když se baví s někým jiným než s ním, zrudlá maminka se raději zvedá a v půli hovoru kvapně opouští restaurant s ratolestí v náručí.

Holohlavý pán se ke mně nakloní: „Taky jsme měli doma takového nezvedence. Nejdřív dostal párkrát na zadek. Pak mu manželka napsala dopis s pravidly, jak se má chovat, který musel každý večer před spaním nahlas přečíst. Po měsíci byl v pohodě. Ale nevím, školy nemám, možná jsme nepostupovali správně, manželka je obyčejná prodavačka a já jezdím s autobusem. A copak dělá maminka toho malého syčáka?“ „Je učitelkou na prvním stupni,“ povídám. „Panenko skákavá, to to u ní ve třídě asi musí vypadat!“ „Pozor, je to jedna z nejlepších učitelek, co znám. Dostala dokonce nějakou pedagogickou cenu,“ říkám a v hlavě mi už víří palčivé téma na článek do Rodiny a školy. Večer rozesílám kolegům kantorům e-mail s poněkud drzou anketní otázkou, zda umějí vychovávat vlastní děti.

Ve stopách Rousseaua

Vlídní kolegové se naštěstí nenaštvali. Jejich odpovědi bych nejprve shrnul do několika tezí, na nichž se shodli všichni. Předně: Učitelé nejsou horší, ale ani lepší vychovatelé vlastních dětí než kdokoli jiný. Glejt z pedagogické fakulty, marná sláva, nerovná se patentu na šťastnou rodinu. Nicméně… Občas mají tendenci „vyučovat“ i doma či naopak jsou z dětí v práci tak vyřízení, že už ten úkol s klukem opravdu nejsou s to spočítat. Dále: Učitelské dítě si v dětském kolektivu s sebou nese určité stigma. Přece jen, není to zrovna nejoblíbenější profese mezi školou povinnými dítky, o společenské prestiži nemluvě. A to ještě raději vynechme nebožátka, co chodí do stejné školy, ne-li dokonce třídy, kde učí jejich rodič. To je pedagogický nonsens, ale někdy to prostě nejde logisticky zařídit jinak.

A konečně: I když učitel selže jako rodič, a to dokonce těžce selže, může své selhání zužitkovat v práci. Zlé jazyky přece tvrdí, že i zakladatel pedagogiky Jean-Jacques Rousseau své vlastní děti odložil do nalezince.

A aby to nebyla jen akademická debata, dovolím si úvodem ještě osobní podotknutí. Sám jsem kantorské dítě. Otec byl tělocvikář, já se netrefím do míče. Matka učila chemii, z níž jsem měl na gymnáziu dvakrát „napínáka“. A co myslíte? Můj syn přinesl letos na konci páté třídy na vysvědčení trojku z češtiny. Že jsem to jako češtinář těžce nesl, asi nemusím povídat. A tuhle měl synek ve škole „žlutý den“ -jako jediný přišel v modrém tričku, neboť jsme s manželkou na naší škole zrovna koordinovali projekt výchovného poradenství a nějak jsme nestíhali číst synkovu žákovskou. Doma opravdu není nikdo prorokem.

Ale nyní už k naší anketě.

Rodičovská slepota

Na úvod nechme zaznít názor gymnaziální profesorky Veroniky Válkové: „Mezi učiteli je stejné procento dobrých, špatných a průměrných rodičů jako v ostatní populaci. Být rodičem a být učitelem je něco úplně jiného, nelze to porovnávat. K čemu vám je vědět, že v tolika a tolika měsících života dítěte se hrabavý úchop mění v klíšťkový, když dítě celou noc řve a vy už nevíte, co s tím? To je srovnání teorie a praxe. Navíc, k vlastním dětem má člověk mnohem hlubší emocionální vztah, takže věci prožívá jinak než s dětmi, které jsou »jenom práce«. Učitel trpí rodičovskou slepotou jako kterýkoliv jiný rodič, protože rodičovství není podmíněno univerzitním diplomem, to je přirozený stav. Krátce, pozastavovat se nad tím, že i mezi pedagogy mohou být špatní rodiče, je asi stejné, jako pozastavovat se nad tím, že profesionální kuchař někdy neuvaří včas večeři.“

Zásadní rozdíl mezi učitelem a rodičem připomíná i výchovná poradkyně Renáta Veselá: „Myslím, že jen málo lidí má pořádek v tom, co je výchova a co vzdělání. Výchova se děje z devadesáti procent v rodině a tam je celkem fuk, jsi-li studovaný. Když máš dobrou rodinu, nebo aspoň matku, která tě vychovala, tak vychováváš většinou dobře. Výchova dítěte počíná dvacet let před jeho narozením.“ A do třetice spisovatelka a pedagožka Jitka Neradová: „Pokud rodiče selhávají, obvykle opakují model, který znají z dětství. Žádná vysoká škola (ani ta pedagogická) z vás lepšího člověka prostě neudělá.“

Omyly neomylných

Není to pravidlem, ale když už pedagog chybuje v rodičovské výchově, jaké jsou příčiny? „Příčiny budou zřejmě v apatii, vyčerpání ze zaměstnání, v příliš vysokých nárocích na děti, ve vlastních nesplněných ambicích a přáních, v příliš velké snaze organizovat dětem život. Příčin může být nepřeberné množství. Ano, znám takový případ selhání ze svého okolí,“ říká učitelka prvního stupně Eva Horáková a dodává: „Ale přiznat si svoji chybu je pro tu osobu nepřekonatelný problém. Pedagog přece nechybuje. Pedagog ví, zná a od všeho má klíček. Já klíček od všeho nemám. Já klíče občas někde nechám a nestydím se říct o pomoc. Klidně i dětem. Školním i vlastním. A je mi tak líp. Snad i mému okolí.“

Další možné důvody výchovných pochybení vnímá gymnaziální profesor Jaroslav Tulka takto: „Pokud učitel selhává jako rodič, budou faktory tohoto selhávání nejspíše individuální. Jako »profesionální« činitelé asi mohou spolupůsobit například zahlcenost emocemi žáků, a tedy absence síly a pozornosti vůči nejbližším doma, nebo pocit, že ohledně výchovy jsem neomylný, tedy aplikovat na vlastní děti školní kázeňské postupy a nebýt schopen kritické zpětné vazby.“

A lze skutečně ze svého selhání vytěžit profesní poučení? Druhostupňová učitelka a lektorka adaptačních kurzů Renata Halaxová se s námi podělila o svou bolestnou zkušenost, čehož si nesmírně vážíme. „Můj syn bral drogy. V osmnácti letech si píchal heroin a skončil pokusem o sebevraždu. Já jsem kvůli tomu skončila na psychiatrii. Dlouho to byla moje uzamčená třináctá komnata, ale teď už to dokážu nahlédnout z jiné roviny a tato zkušenost mi pomáhá. Děti zvláště na adaptačních kurzech se mi po tomto zjištění komunikačně otvírají. Dostáváme se často skutečně do velkých psychických hloubek. Člověk pak musí mít samozřejmě takt a cit, aby se v jejich duši nechoval jako slon v porcelánu.“

Sousedovic děti

Suma sumárum: Problém tedy většinou není v tom, že by učitel měl doma nástěnku, k večeři poháněl rodinu ukazovátkem a absence u stolu zapisoval do třídnice. Potíž tkví spíše v tom, že bývá unaven, emocionálně vyčerpán, frustrován, disgustován, nebo že není zcela vyzrálý, že má mylně nastavený hodnotový žebříček, přehnané nároky na sebe i potomka, že je to prostě taky člověk. Chybující člověk. Ale na druhou stranu člověk, který má přece jen k dětem bytostný vztah.

Dejme na závěr slovo již jednou zmiňované Jitce Neradové: „Nu, tak nejlépe se vždycky vychovávají sousedovic děti, to platilo kdysi a platí i dnes, a je patrně jedno, zda jde o kantorskou rodinu, či ne. Když ale mám být upřímná, tak většinou učitelské dítě poznám, a to v tom dobrém slova smyslu. Umí pozdravit, poděkovat, umí se vyjádřit, bývá často vedeno i k tomu, že se má pomáhat druhým, není zhýčkané nadbytkem zbytečných materiálních věcí…“

No vidíte, a my pořád otravujeme s nějakým zvyšováním platu. Jen jedno mi nejde na mysl: Jak to, že se z kantorských dětí tak často stávají kantoři? Napište nám o tom své mínění.

Výchova dítěte počíná dvacet let před jeho narozením.