KAREL IV. PŘED TABULÍ

Už několik let se zamýšlím nad otázkou, jestli mám výuku středověkých dějin brát jako přínos, či považovat za ztrátu času. Ono je to totiž sporné. Vnímámeli středověk jako logickou položku v Rámcově vzdělávacím programu, je to spíš ta druhá alternativa. Ke snůšce nepraktických vědomostí přibude další, okořeněná pro děti školou povinné naprosto nestravitelnou vzdáleností. Ony jako pravěk vnímají i námi tolik oslavovaný mezník v roce 1989, což teprve události ze života Otce vlasti.

Berete-li ovšem v úvahu fakt, že císaře Karla lze představit jako moderního ambiciózního člověka, dokonce trochu bezskrupulózního, tedy s aktuálními analogiemi k dnešku, bude to jistě možnost číslo jedna.

Vliv rodinných hádek na českou historii

Lze na to jít metodou filmových odkazů a představit mocného panovníka pomocí vizí našich režisérů, kteří do něho - logicky - také vkládali svoje vlastní paralely a vize. Kreativitě se v tomto případě meze nekladou. Jen je třeba prostý učebnicový text nějak oživit. Dnešní výuka historie si libuje v setkávání s pamětníky, ovšem živého účastníka Karlových činů k dispozici nemáme. Možná i proto je často středověk u studentů v nemilosti, je pro ně natolik temný a vzdálený, že už jen jeho terminologie budí averzi a odpor. Životní příběhy císaře Karla proto přímo nabízejí možnost jakési středověké revitalizace, zejména v okamžiku, kdy půjde ruku v ruce s mediálními oslavami jeho sedmistých narozenin.

Dnes se na osobě adorovaného panovníka nechá ukázat prototyp politika, schopného diplomata, ale i nelítostného manipulanta. Tedy analogie s dneškem jako dělaná. Děti se většinou domnívají, že osoba, která ze stránek učebnic pronikla až na pozici největšího Čecha, je postava veskrze kladná, což v jejich vnímání často znamená i nudná, a kterou lze zobrazit pouze v laskavém světle. Klasické černobílé vidění dějin, buďto je to padouch, nebo hrdina.

Řeklo by se, že sdělovat dětem o tomto českém a německém panovníkovi i něco málo záporného zavání nehezkým kacířstvím a znevažováním našich národních dějin. Avšak právě tyto konotace vykreslí Karla v lidské podobě, děti ho začínají vnímat jinak než jen jako postavu z učebnice a existuje reálná naděje, že si ho alespoň na čas nějakým způsobem zapamatují. Například jeho selhání v roli otce, kdy ze svého syna Václava IV. udělal rozmazleného fracka, který si tak zvykl na umetenou cestičku, že když přestala fungovat otcova protekční kuratela, nebyl schopen samostatného sebejistého života. Hledal berličku v alkoholu a skončil jako jeden z nejhůře hodnocených českých vládců. Tedy velký císař Karel, všude glorifikovaný jako velký politik, naprosto selhal jako otec. To nabízí celou škálu vzdělávacích paralel, lze vést diskusi nejen v hodinách dějepisu, ale plynně přecházet i do výchovy k občanství, OSZ či literatury.

Někdy se objeví i takové konotace, které bychom v prvním plánu ani nehledali. Třeba vztahy mezi sourozenci. Mohla mít Karlova výchova bratrů Václava a Zikmunda vliv na budoucí vývoj v Čechách? Kdyby se bratři víc tolerovali, zažily by české země občanskou válku ve stejné podobě, v jaké ji přineslo následné husitství? Pravda, jde o alternativní historii, ale ta děti většinou baví, učí se s její pomocí hledat souvislosti a paralely a vytvářet vlastní obraz historických osobností. Zájezd do 14. století

Někdy ani netušíme, co všechno nám Karel a jeho doba mohou nabídnout. Ale mnohé věci jsou vskutku aktuální. Co třeba nezaměstnanost a „hladová“ zeď? Územní rozvoj a jeho urbanistické pojetí Prahy? Dnešní vztah ke vzdělání kontra Karlova snaha vytvořit v Praze univerzitu a lákat sem vzdělance celé Evropy?