Kdo to dokáže, bude hoden Nobelovy ceny. Reformovat nereformovatelné je vskutku úkol pro génia. Pravda, reformátorů je plno. Nejvíc tradičně před volbami, kdy se reformy sice zaměňují za populistické sliby, ale pořád je to dokonalá příležitost pro zapomnětlivé voliče, jak znovu skočit na špek.
Existuje klasické školství a ruku v ruce s ním kráčí mnoho hlasitých alternativců, kreativců, vyznavačů Montessori, Menzy, inkluze a kdo ví čeho ještě, až je z toho guláš (a nejen ten předvolební). Každý prostě škole rozumí a ví, jak to dělat nejlépe.
Stereotypy české společnosti ohledně školství se přesto (nebo právě proto) těžko překonávají. Někdy od dob France Josefa, kdy se ustálilo klasické dělení na tradiční předměty a první zvonění v osm, se v podstatě mění jen fasáda, objevují se přístavky a přístavby, ale půdorys a základna zůstávají v jádru stejné. A to se pak těžko mění něco z gruntu. Muselo by se všechno rozbourat a začít stavět znovu, k čemuž není vůle. A tím nemyslím jen školu jako takovou, její ministerstvo a legislativu. Ale i rodičovskou veřejnost, která je většinově ráda, když všechno klape tak, jak to znají oni, s bonusem současnosti, kterým je mantra, aby se děti ve škole bavily, moc se toho po nich nechtělo, byli tam na ně hodní a děti aby nosily jedničky.
Kariérní (ne)řád
Zajímavým hitem současnosti je i (letitá) diskuse o kariérním řádu, který by snad měl motivovat učitele možností kariéry či finančním bonusem. Mohutně se zavádějí tzv. portfolia, do kterých si potenciální kariérista má skladovat veškeré své certifikáty, které by potenciálnímu hodnotiteli jeho práce měly jasně sdělit, jak moc je ten daný učitel dobrý. Z logiky selského rozumu lze tedy prostě konstatovat, čím více papírů á la certifikátů, tím lepším učitelem budete. Pěkná reforma, že?
Podle mého se jako vždy zapomíná na prachobyčejnou lidovou pravdu, že školství stejně stojí na skutečné (nikoli papírové) osobnosti učitele. Takového, který má pro svoji práci určité nadání. Podobně třeba jako herec. Copak někdo dobrovolně chodí do divadla na nějakého koktala? Nebo někoho, kdo se po jevišti pohybuje jako dřevo, kuňká a jeho herectví je prostě nepřesvědčivé, divné? Nešel. Přitom děti takové kantory trpět musí. Třeba jen proto, že mají své portfolio plné atraktivních certifikátů. Jedna dívka mi vyprávěla, jak se před lety její spolužáci v zadní lavici opili při výkladu stárnoucího profesora, který se rozhodl přivydělat si výukou na základní škole. Zaníceně mluvil o literatuře Karla Čapka, zatímco hoši, většinou neznalí ani Dášeňky, si vzadu nechávali kolovat placatici rumu. Pan profesor se celý život živil pedagogikou. Tou teoretickou. Napsal řadu knih, jak učit. A realita…?
Čas pro zábavu
Těžko nějak smysluplně reformovat školství, když velkým problémem je i začátek školy. V osm hodin je dost brutální, v zimě dvojnásob. Vybojovat začátek v devět, neřku-li v deset, je úkol prostě nadlidský. Někde se to asi povedlo, ale většinově to nikdo moc nechce. A když už se to podaří, tak se děti nastrkají do družiny, protože co s nimi ráno doma? Některé děti jsou v družině už od šesti!
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.