Kantor nemusí být zrovna komik, a přesto se v hodinách často zasměje. Nebo alespoň po vyučování, když už se s kamenným výrazem profesionála nechce bavit nad dětskými přebrebty či nad tím, že studenti často neuvažují o tom, co si zapisují a pak bezmyšlenkovitě memorují.
Na lámání chleba dojde většinou při zkoušení, kdy profesor udiveně kulí oči nad tím, že paměť žáků je sice dokonale mechanická, leč postrádá logiku. Už jsme v Rodině a škole psali o tom, jak se student vytasil s tvrzením, že Kréta je polévka evropské civilizace. Prostě si od souseda místo původní věty, že Kréta je kolébka evropské civilizace, opsal polévka, a nic mu na tom nebylo divné. Je to přeci děják, ten je plný všelijakých divných věcí.
„Během demonstrací zemřel Jan Popletal!“ „Nejsi Popletal spíš ty?“ snažím se rádoby vtipně glosovat situaci a navést hocha na jméno zemřelého studenta. Chlapec ovšem zírá stejně nechápavě jako polovina třídy, která má v sešitě jméno Popletal také. Díky Harrymu Potterovi, kde osoba téhož jména vystupuje, jim to přijde logičtější (a známější) než chudák medik Opletal, kterého si nemohou zapamatovat.
Nedávno jsem narazila v hodině u oktavánů na situaci ohledně rehabilitace politických vězňů. Když jsme si o ní začali povídat, ani ve snu by mě nenapadlo, že budoucí maturanti pojmu nerozumějí. Zeptala jsem se, co je jim nejasné. „Kdo jim ty procedury hradí?“ zeptala se zvídavá dívenka. Nyní jsem zase nechápala já. Po krátkém dialogu, který by nezasvěcenému připomínal komediální skeč z filmů s Vlastou Burianem, jsem dospěla k osvícenému poznání. Oni rehabilitaci politických vězňů chápou jako lepší lékařskou, eventuálně lázeňskou péči pro dotyčné lidi.
Hřbytov hystorije
Není to ovšem zdaleka jenom historie, kde se dozvíte neobvyklé věci. Při odůvodňování tvrdého y ve slově hřbytov žákyně použila těžko napadnutelnou obranu řkouc, že se tam také bydlí, tedy z logiky věci tam musí být ypsilon.
V hodině biologie narazíte na velblouda kramáře, protože si někdo blbě opsal slovo drabař, v zeměpise zjistíte, že Afrika je stát kdesi ve Skandinávii, a hudebníka může ranit mrtvice při zjištění, že Rusalku napsal Smetana, protože jiného skladatele si nikdo nepamatuje. Nicméně, jako historička mám nejvíc zážitků z hodin dějepisu, kde snadno může dojít k bizarním záměnám. I proto pak kantor vyslechne velmi zajímavé monology či dokonce je účasten prazvláštních dialogů. Například: „Kdo byl Ježíš Kristus?“ „Nějaký bůh.“„A co o něm víš?“ „Upálil se?“ „Kde?“ „Na nějaký hoře?“ „Proč?“ „Aby mohl pak vstát z mrtvých?“ „Doopravdy?“ Krátké zaváhání a pak rychlá oprava: „Vlastně na protest proti komunistům!“ A tak to je. Jeden aby se z toho snad upálil také!