CO JSTE MĚLI K OBĚDU?

Historie českého školního stravování sahá do poloviny 20. století. Současné generace rodičů a prarodičů mají většinou osobní zkušenost s tímto typem obědů a samozřejmě také i svůj jasný a často vyhraněný názor na to, jak by taková strava i stravovací prostředí měly vypadat.

Ačkoliv se existence a kvalita školní jídelny zásadním a přímým způsobem zatím nepodílejí na rozhodování o výběru samotné školy pro dítě, bezpochyby souvisí s kvalitou a hodnocením instituce jako celku.

Jak se jí v cizině

Přítomnost a plná funkčnost školní jídelny je i přes své nesporné kvality u nás brána natolik samozřejmě, že je až téměř trivializovaná a bohužel i mnohdy vysmívaná. Česká realita školního stravování však vůbec není přenosná a tento koncept nefunguje globálně. Zejména v anglosaském světě je instituce školní jídelny téměř neznámá (alespoň v nesoukromém sektoru základních a středních škol), a tak je zodpovědnost za přípravu a skladbu jídla plně na rodičích. Pokud se objevuje nějaká možnost odběru školního jídla přímo na místě, připomíná spíše restauraci rychlého občerstvení s předpřipravenými a narychlo osmaženými hranolky a kuřecími nugety servírovanými na papírovém tácku.

Mnozí rodiče tak raději volí samostatnou domácí přípravu oběda, která však s sebou nese zvýšené nároky na přepravu a uskladnění během dopoledního vyučování, což je zároveň marketingová a obchodní příležitost pro výrobce nádobí a nejrůznějšího obalového materiálu. Zejména severoameričtí rodiče musejí respektovat děti, které se potýkají se spoustou potravinových alergií. Školy distribuují seznamy nevhodných jídel a přísad, jež se nesmějí objevit v dětské stravě. Tradiční americký školní oběd v podobě sendviče s jahodovou marmeládou a burským máslem je tak dnes už naprostým tabu.