VŠEM HUJERŮM SE UPŘÍMNĚ OMLOUVÁM

Herec, scenárista, spisovatel a také někdejší učitel Zdeněk Svěrák prožívá letošní rok ve znamení jubileí.

Na jaře oslavil osmdesátiny, po prázdninách zas půlstoletí Divadla Járy Cimrmana. A při tom všem stále hraje, natáčí, píše a vydává. Nejnověji mu vyšla kniha Filmové komedie S + S. Obsahuje „literární předobrazy budoucích filmů, ale rychle plynoucí čas zavinil, že už jsou to vlastně předobrazy filmů pro pamětníky,“ jak dodává autor.

* Jaký jste byl jako žák? Spíše Hujer, Plha, nebo Šlajs, kterého jste ve filmu Marečku, podejte mi pero! ztvárnil?

Šlajs se mi podobá nejvíc. Ale do první lavice jsem se nikdy nehrnul. Bezpečně jsem se cítil v předposlední.

* Je pravda, že permanentně nepřítomný žák Hliník z téhož filmu měl předobraz ve vašem spolužákovi?

Ano. Na seznamu naší třídy figuroval žák Oliverius, kterého jsme nikdy neviděli.

* Oldřich Lipský kdysi řekl, že po filmech s „oslovením“ Jáchyme, hoď ho stroje! a Marečku, podejte mi pero! měl vzniknout ještě snímek Čeňku, dej se vyfotit! Jen žertoval, nebo jste takový film do třetice skutečně připravovali?

Nepřipravoval se. Jednou jsme s Láďou Smoljakem chtěli vyzkoušet režisérův smysl pro humor a poslali jsme mu z karlovarského filmového festivalu pohlednici s textem: „Po filmu Marečku, podejte mi pero! chystáme ještě Čeňku, dej se vyfotografovat! a potom Oldřichu, přestaň už točit!“

* Uvědomil jste si, jaké trauma jste výběrem jména pro horlivého šplhouna způsobili generacím žáků jménem Hujer?

Třídní šplhoun musel mít nějaké existující příjmení. Vymyslet nějaké komické jméno, jako to dělal Klicpera, nebylo v našem stylu. Postihlo to Hujery a já se jim tímto upřímně omlouvám.