NEŽ VYPUKNOU SCHŮZKY

 Teď to zašupovací okýnko slouží jako moje privátní pozorovatelna, jíž nenápadně špehuji žáky o přestávkách a rodiče před třídními schůzkami. Jako právě teď čtvrthodinku před začátkem první schůzky s rodiči šesťáků, s nimiž se     uvidím dnes poprvé. S okem nalepeným na kukátku hraji sám se sebou hru Přiřaď rodiče ke správnému žákovi. Většinou uhodnu – geny se nezapřou. Platí to tedy hlavně u žen, neboť matka, jak známo, je vždy jistá.                                                     A už tu máme první příchozí. Jasně, to musí být maminka Jendy, až na ten zapletený cop celý on. Tato starostlivá paní mě v době synkovy chřipky pravidelně informovala, jak moc je Honzík zahleněný a nakolik už chrchlání ustupuje. Před seznamovacím kurzem mi zaslala dlouhý mail s žádostí, kdyby Honzík v lese nedejbože chytil klíště, zda bych mohl parazita po vyjmutí z pokožky uložit do zkumavky a po dobu kurzu krmit, aby ho pak mohla živého  předat do laboratoře na testy. Odpověděl jsem jí, že mám na starosti třicet dětí a nevím, zda se zvládnu starat ještě o klíště. Napsala, že mi věří.                         

Do třídy vběhl jezevčík, dvě malá děcka a za nimi se kolébá žena v batikovaných šatech s miminem na ruce. Paní Moulíková od Sáry! Děti dává do lesní školky, takže z nich na podlahu odpadává jehličí a kusy šišek, s nimiž si          pejsek vesele pohazuje. Tato přírodní matka zásobuje naši nástěnku u šatny letáčky o alternativní medicíně. Naposledy tam stálo, že by si matky po porodu měly uschovat placentu, usušit ji a průběžně pojídat, neb je plná                  vitaminů. Paní Moulíková si rozepíná šaty a začíná kojit nejmladšího Moulíka. Volnou rukou vyndává z kabelky cosi kulatého a volá zbylé děti k svačině. Doufám, že je to koláč. Nebo pizza.                       

Tohle musí být Nymfomyška! Do třídy nakráčela krasavice v bílých minišatech a černých kozačkách, načež významně pohodila zrzavým přelivem. Když mi Oliver, její syn, odevzdal vyplněný dotazník s kontakty na rodiče, u               maminky se skvěl e-mail: nymfomyska@gmail.com. Sotva se fešanda pohodlně usadila v poslední lavici, čímž odhalila smyslné tetování na kotníku, už mám jasno, kterou maminku požádám o pomoc při přespávání s dětmi ve škole. A téměř jistě vím, že Nymfomyška nebude mít čas a já budu na stupínku usínat vedle paní Moulíkové a jejího zvěřince.                                                    

 Až do kabinetu zavanula vůně tabáku a moku pinkasovitého, jak praví klasik. Paní Kuřinová je tu! Sympatická ženu z lidu, jež v zimních měsících dává synkovi ke svačině čaj s rumem, zaperlila na výchovné komisi výrokem: „Jestli se Béda nebude učit, seberu mu cigarety!“ Rozhlížím se po kabinetu, zda nemám po ruce nějakého vyprošťováka, aby mi paní Kuřinová při schůzkách neusnula a nerušila můj výklad o zájmových kroužcích chrápáním. Pozdě. Dotyčná se již odebrala do říše otomanské.                                                     

Pravidelné odfrkování znavené dámy naštěstí zaniká mezi klapáním podpatků, skřípáním pudřenek a drnčením zipů kabelek. Vtom se však otevřou dveře a v nich se objeví – světe, div se – muž. A za ním druhý. A třetí! Pánové                            Oleksandrenko, Nguyen a Joo vědí, že otěže výchovy nelze nechávat pouze na ženě. První dva muži se usmívají, třetí je zakaboněn. Pan Joo totiž večer vystupuje v cirkuse jako klaun, a tak si úsměvy šetří až na pracoviště. I tak mám z mužské účasti radost.                                                     Dál už to jde jak na drátkách. Na vysokých šteklích přikráčí JUDr. Regina Ingrid Coufal, „pvávnička“, jak říká její patlající syn, který si přeje k Vánocům dron, a obávám se, že ho i dostane. Mezi lavicemi nervózně                      popochází matka Nelinky, která tuhle při výtvarce vyrobila náramek z pilulek maminčiných antidepresiv. Jinak tato aktivní paní stačila už během prvního měsíce proti mně iniciovat dvě petice. Jednu s tím, že děti mají málo               domácích úkolů, a vzápětí druhou, že jich mají moc. Když jsem Nele napsal do žákovské, že jí uděluji napomenutí třídního učitele za falšování známek, odepsala mi maminka stroze: „Když vám to udělá radost…“                                                     

Podívám se na hodinky. Už je čas. Potichu zašoupnu okýnko. Zapnu si košili u krku, nasadím úsměv zn. Zlatý Ámos a vejdu do třídy: „Dobrý den, milí rodiče, moc vás tady vítám. Už jsem se na vás těšil. Zatím se ještě                  neznáme, ale nebojte se…“