Martinská slavnost

Od jmenovců svatého Martina každoročně očekáváme, že přijedou na bílém koni. Snad se se svojí zodpovědností za sněhovou nadílku Martinové v životě smíří a pochopí, že 11. listopad může být i bez sněhových vloček plný překvapení a radosti. Loňská Martinská slavnost na zahradě mateřské školy se stala jedním z dnů, na které se nezapomíná. Podvečerní šero problikávala světýlka vyrobená z pomalovaných sklenic a spolu s písní Na svatého Martina kouřívá se z komína zazpívanou paními učitelkami vytvořila tajemnou atmosféru naší slavnosti. Na osvětlených stanovištích si děti mohly vyzkoušet svoji zručnost při práci s opravdovým těstem a zapojit tak i fantazii, díky níž jim pod rukama vznikaly podkovy, hvězdičky a jiné úžasnosti. Na hřišti si zahráli rodiče s dětmi na bílého koně, když prostěradlo přehozené přes postavy vytvářelo siluetu koníka, klusajícího po zasněžené louce. Ohýnek, udržovaný dobrovolnými hasiči, nabízel možnost ohřát studené ruce dětí, aby tak mohly ze skleniček, drátků a samolepicích papírů vytvořit lucerničku nebo zmizíkem ozdobit papírového koníka. A bylo opravdu důležité si posvítit. A na co? No přece na přehlídku báječného pečiva od maminek. Martinské rohlíčky několika druhů, bábovky, koláčky s různými náplněmi, a dokonce i dort s marcipánovým bílým koněm a svatým Martinem. Pohoštění pro děti jistě přišlo vhod. Čekala nás totiž poslední a slavnostní chvíle. Shromáždění dětí s lucerničkami, doprovázených rodiči, se pomalu dalo do pohybu a za zpěvu paní učitelek si naposledy vychutnalo tajemnou atmosféru večera. Za zpěvu písní Na bílé hoře, Já mám koně a Bude zima se děti rozcházely do svých domovů. Světýlka pomalu dohořívala, ale to nevadí. V nás ta opravdová budou hořet dál. Těšíme se, že letos se tu opět sejdeme.