Co nám daly krásné stromy

Jako dřevěná skládačka nebo stavebnice, se kterou si děti tak rády hrají, se nám i našim nejmenším začal poprvé jevit na slavnostním zahájení výstavy projektu Každý strom nám něco dává. Ten nás provázel celým minulým školním rokem. Právě tady – ve vstupních prostorách a na chodbách uherskohradišťské mateřské školy Pod Svahy – začaly jednotlivé části do sebe zapadat a vytvářet mozaiku příhod, poznatků a fotografi í. Na začátku školního roku jsme si ve třídách povídali o dobách dávno minulých, kdy žili dinosauři a kdy přesličky vyrůstaly do rozměrů, o kterých se nám dnes ani nezdá. Ještě že máme tolik knížek, které nám v poznávání stromů pomohly. Zkoumali jsme také fosilii neboli zkamenělinu listu stromu přivezenou z mosteckého hnědouhelného dolu. Nic staršího jsme ještě nikdy neviděli. Úplně na nás dýchl pravěk. Na procházce po městě jsme nalezli v jedné ze zahrádek na Svatováclavské ulici také jednu přesličku, která má své prapředky v pravěku. Je to aurakálie a od majitele jsme se dozvěděli, že se jí říká též opičí strom. To proto, že ji nemají rády opice, protože je píchá do nohou, když na něj chtějí vylézt. Při ozdravování dřevin v parku jsme zase jindy viděli, jak se prořezávají stromy. Dělníci přivázaní na lanech se pohybovali na stromech s lehkostí, což vyžaduje odvahu a sílu. V knížkách jsme pak hledali vše, co jsme potřebovali o stromech vědět – jak vypadají, co na nich roste, jak se říká místům, kde stojí… „Pane, to jsou ale věci,“ žasli jsme nad stránkami. Na zahrádce naší školky má každá třída zasazený dárek od lesníků – strom, o který se stará. Za pár let zesílí a zmohutní stejně, jako si o tom často zpíváme v písničce od Zdeňka Svěráka: „Na stejné zemi co my, bydlí tu s námi stromy. Mlčí a hledí si svého listíčka zeleného…, až budete jako svíce, bude nám o pár let více…“ Už víme, že až vyrostou, budou sloužit jako stinná oáza pro odpočinek, a až dospějí, budou rozdávat radost třeba v podobě hudebních nástrojů. Zajímalo nás, jaké nástroje se ze dřeva vyrábějí, a tak jsme si k nám pozvali děti z hudební školy. Ukazovaly nám housle, kytary, klarinety a jiné hudební nástroje. A když na ně při zahájení naší výstavy o stromech zahrály, zazpívali jsme si s nimi: „…jestli bych nechtěl být dřevinou, na sobě mít šaty z kůry, dívat se na všechno shůry.“ Děti měly za úkol společně s rodiči vyrobit nebo namalovat strom, ke kterému se rádi vracejí. Vystavené obrázky a výrobky se návštěvníkům naší výstavy moc líbily. V Uherském Hradišti i jeho okolí je totiž spousta památných stromů, jež jsme během roku navštívili. Mařatická oskeruše je vzácný strom, který roste jen málokde, na památný platan v městském parku u vlakového nádraží upozorňuje návštěvníky Města stromů tabulka. Viděli jsme i Lípu neviny na hradě Buchlově, Hrubý bor nedaleko lesíka Neraze, odumírající dřevo, které poskytuje útočiště drobnému hmyzu v Háji u Mistřic nebo hrušku planušku u Míkovic. Tam všude jsme letos místo školy v přírodě putovali a poslouchali na nádherných místech příběhy stromů z lidových pověstí. Z rozhledny Rovnina jsme pozorovali lesy v krajině, kde se stromy dotýkají nebe, navštívili jsme také místo, kde stromky svůj život teprve začínají – lesní školku. Jeli jsme se podívat i tam, kde stromy mají svého přirozeného nepřítele – chráněného bobra evropského –, do Kostelan nad Moravou. Putování za stromy jsme uzavřeli výletem do míst, kde lidé stromy mění na desky, ze kterých se vyrábí nábytek a jiné předměty – do továrny DYAS v Uherském Ostrohu. Spisovatel Karel Čapek, který pro děti napsal spoustu pohádek, říkal: „Daleko vidět, to je vysoko vyrůst.“ A naše děti si tak už uvědomují, že také povyrostly, a vědí, že každý strom nám něco dává. Třeba jablečný mošt a výborný štrúdl, kterými jsme se na výstavě občerstvovali. A tak jsme do skládačky z kostek vyrobených též ze stromů, položili tu nejchutnější a nejsladší.