Úklid šuplíku

Nový rok člověka ponouká mimo jiné k novoročnímu úklidu. Doma i v práci. A jak se tak probírám redakčním šuplíkem, nacházím různé zapomenuté nápady, neuskutečněné plány i neupotřebené zajímavosti. Třeba že otec Vladimira Iljiče Lenina byl školním inspektorem (jak příznačné!), nebo že filozof Jean-Jacques Rousseau, autor zásadního pedagogického spisu Emil aneb O výchově, odložil své vlastní děti záhy po narození do nalezince, anebo že lidé ještě v minulém století věřili v magickou moc pupeční šňůry – prý když se tato relikvie uchová až do začátku školní docházky dítěte, žáček se bude dobře učit (jak dětinské!).

         Z oněch stále odkládaných nápadů na dně šuplíku na mě vypadla dále třeba poklona ženě jako nepřekonatelné manažerce rodiny. Zrodila se z barvitého vyprávění mé rozvedené kamarádky. Vždyť kolik jen logistického umu musí taková opuštěná matka vynaložit, aby vyložila velký nákup z auta na ulici a dopravila jej i s tříletým potomkem do šestého patra činžovního domu bez výtahu! Klobouk dolů.

         I další známá si zaslouží poklonu. Úspěšně překonala rakovinu, ale na moment, kdy se po chemoterapii objevila poprvé doma s holou hlavou a vlastní děti se jí bály jako strašidla, do smrti nezapomene. Ten článek – až jednou vznikne – se bude nejspíš jmenovat Jak s dětmi mluvit o vážné nemoci a o smrti.

        Hold bych chtěl konečně už jednou složit i českým školníkům a školnicím. Oni nejsou jen světskou obdobou kostelníků, bez nich by se celé to veselé divadlo zvané školní docházka prostě nekonalo. Nejen že v sobě musí jeden člověk snoubit údržbáře, elektrikáře, instalatéra, zámečníka, zedníka, malíře, sklenáře či stěhováka, ale i dětského psychologa. Jeden by totiž nevěřil, s čím vším děti za školníkem chodí a jakou důvěru v něj mají.

         A tak mohu v úklidu šuplete pokračovat dál a dál. Srdceryvný by mohl být příběh o Amorovi a třídních schůzkách. Tedy o paní učitelce, která se právě na schůzkách zamilovala do otce svého žáka. Už jsou svoji, byť je to romantické vzplanutí jak z červené knihovny stálo změnu zaměstnání, města i rodiny. O nevyzpytatelnosti lásky a důležitosti vzdělání vypovídá i citát, který jsem našel v nejspodnější zásuvce redakčního stolu. Jeho autorem je pozapomenutý, leč výtečný spisovatel František Němec, který v jedné ze svých soudniček píše: „Neměla školy, a tak s ním šla do bytu.“ Kdo jsi bez viny, hoď kamenem…

         Z oněch stále odkládaných nápadů na dně šuplíku na mě vypadla dále třeba poklona ženě jako nepřekonatelné manažerce rodiny. Zrodila se z barvitého vyprávění mé rozvedené kamarádky. Vždyť kolik jen logistického umu musí taková opuštěná matka vynaložit, aby vyložila velký nákup z auta na ulici a dopravila jej i s tříletým potomkem do šestého patra činžovního domu bez výtahu! Klobouk dolů.

         I další známá si zaslouží poklonu. Úspěšně překonala rakovinu, ale na moment, kdy se po chemoterapii objevila poprvé doma s holou hlavou a vlastní děti se jí bály jako strašidla, do smrti nezapomene. Ten článek – až jednou vznikne – se bude nejspíš jmenovat Jak s dětmi mluvit o vážné nemoci a o smrti.

        Hold bych chtěl konečně už jednou složit i českým školníkům a školnicím. Oni nejsou jen světskou obdobou kostelníků, bez nich by se celé to veselé divadlo zvané školní docházka prostě nekonalo. Nejen že v sobě musí jeden člověk snoubit údržbáře, elektrikáře, instalatéra, zámečníka, zedníka, malíře, sklenáře či stěhováka, ale i dětského psychologa. Jeden by totiž nevěřil, s čím vším děti za školníkem chodí a jakou důvěru v něj mají.

         A tak mohu v úklidu šuplete pokračovat dál a dál. Srdceryvný by mohl být příběh o Amorovi a třídních schůzkách. Tedy o paní učitelce, která se právě na schůzkách zamilovala do otce svého žáka. Už jsou svoji, byť je to romantické vzplanutí jak z červené knihovny stálo změnu zaměstnání, města i rodiny. O nevyzpytatelnosti lásky a důležitosti vzdělání vypovídá i citát, který jsem našel v nejspodnější zásuvce redakčního stolu. Jeho autorem je pozapomenutý, leč výtečný spisovatel František Němec, který v jedné ze svých soudniček píše: „Neměla školy, a tak s ním šla do bytu.“ Kdo jsi bez viny, hoď kamenem…

Příjemné počtení přeje