Vyhořelá sborovna

Ta naše zatím není. Naopak. Neustále se scházíme a řešíme, jak dětem pomoci, jak výuku zpestřit, učinit tzv. zábavnější. Řešíme, co s těmi, co školu nezvládají, řešíme, co s těmi, co školu neřeší a moc do ní nechodí, prostě pořád něco řešíme. Často i legislativní změny, kterých je ve škole jako máku. Objevují se nejen s cyklickou pravidelností, ale občas i záludně v nečekaných časech, nejlépe o prázdninách, kdy se tak trochu počítá, že se jich i ti bystří všimnou s určitým zpožděním. Je pak možnost se po nich dobře vozit. 

Řešíme často ŠVP i RVP, o kterém si mnozí dodnes naivně myslí, že jde o velkou revoluci oproti osnovám, protože dává školám svobodu v tom, jak a co učit. Není to tak, samozřejmě. Prostě se to jen jinak jmenuje. Když ale chci (zcela dobrovolně) překopat ŠVP a učit dějiny jinak, nemohu. S odůvodněním, že ČŠI vyžaduje, aby děti prošly klasickým kolečkem současné výuky dějepisu, tedy pravěk–starověk–novověk–moderní dějiny, minimálně třikrát (od vlastivědy na prvním stupni po střední školu). Bez ohledu na volání veřejnosti po větším důrazu na moderní dějiny. Aby se pak na to konto mohli zase všichni do škol navážet, že ty moderní dějiny prostě nedělají. 

Dalším případem jsou klasické předměty, které se vyskytují v našich školách takřka od vzniku povinné školní docházky. Pokud chcete učit jinak, je to experiment. Jistě zajímavý, ale děti se pak nedostanou na VŠ, kam mnozí pořád ještě chtějí, protože tamější přijímačky jsou vytvořené právě z fragmentárních znalostí oněch klasických předmětů. Takže spojit třeba chemii, fyziku a biologii do jednoho moderního a progresivního předmětu, dle anglosaského systému nazvaného třeba science, nelze, neb děti by neudělaly přijímací zkoušky na VŠ. Ba ani státní maturitní zkoušku, která je postavena na stejném principu. Nebo učit tak samozřejmě lze, ovšem s tímto podstatným rizikem. A tak je to pořád dokola. 

Celé to nakonec rozčísne objevná myšlenka odkudsi z vyšších míst, že je třeba do škol vrátit brannou výchovu, pozemky a dílny! Napadá mě v té souvislosti, zda není mnohem lepší být vyhořelá sborovna a neřešit nic! Jen slepě vykonávat příkazy a plnit zásadní roli, ke které české školství směřuje (lépe řečeno vlastně už ji plní), tedy k hlídání dětí v době, kdy jsou jejich rodiče v práci, případně si potřebují od svých ratolestí odpočinout.