Chci, abyste šli taky…

Četl jste v dětství víc cestopisy Hanzelky a Zikmunda, nebo povídky Šimka a Grossmanna, případně Tři muže ve člunu?

Četl jsem všechno zmiňované, ale odrostl jsem především na dobrodružných knihách Julese Verna, Františka Běhounka, Jaroslava Foglara a dalších. V dětství jsem četl opravdu hodně, což je zásluha mé rodiny. Babička byla češtinářka, oba rodiče učitelé. Ostatně i proto pro mě bylo už od dětství snem jednou napsat knihu.

Vaše cestopisy jsou napůl humoristickou literaturou. V jednom knihkupectví jsem je zase našel v oddělení motivační literatury. Jaký je to vlastně žánr?

Myslím, že humor je skvělou cestou, jak předávat i vážnější témata. Lidé se navíc rádi smějí a humoristické literatury je podle mě k dostání celkem málo. Ono je totiž docela jednoduché přepsat cestovní deník, ale oživit ho nějakou vkusnou nadsázkou a humorem stojí plno času. Mě ale psaní baví, a tak si rád vyhraju s pointou u každého odstavce. Do motivační literatury bych se určitě nezařadil. Ostatně, podle mě jsem moc mladý a nezkušený na to, abych někomu mohl radit nebo nedejbože kázat. Naopak u humoru je moje naivita a často až dětský pohled na svět výhodou.

Na začátku svého debutu píšete: „Má láska k cestování a poznávání je stará jako já sám. Dokonce i lůno své matky jsem opustil dřív, než je běžné.“ Je to jen nadsázka, nebo jste toužil být tulákem už odjakživa?

Vždycky jsem si chtěl věci dělat po svém a byla pro mě důležitá svoboda. Snad proto jsem snil o samotě a dalekých cestách. Rodiče mě v tom podporovali, zkouškou pro mě naopak bylo osmileté gymnázium. Měl jsem štěstí na některé skvělé učitele a tolerantního ředitele, ovšem přístup starých kádrů jsem nemohl snést. Byla mezi nimi i moje zeměpisářka, která mi zeměpis dokázala dokonale otrávit. A čím víc člověk musí snášet stereotyp a ohýbat hřbet, tím víc touží po svobodě a dobrodružství.