Strach z pětky nezařídí hlubší poznání

Zdají se vám ještě dnes sny o tom, že jste zkoušená u tabule a neumíte? Mnoho lidí pronásledují takové noční můry po celý život...

Zdá se mi hodně snů, ale asi i díky tomu, že jsem povahou optimista, jsou převážně pozitivní a veselé. Ale vzpomínky na zkoušení u tabule hlavně z doby studia na gymnáziu rozhodně mám. A vzhledem k tomu, že jsem nebyla obdařena úplně skvělou mechanickou pamětí a nebyla jsem schopná být stále ve střehu a naučená, jsou to převážně vzpomínky na marné pokusy o rozpohybování děravé paměťové stopy nebo o zachycení informace nadhozené od ochotných spolužáků až po rezignaci a přiznání neznalosti, abych se neztrapnila víc, než je nutné. Nejsem z těch, které by to nějak zásadně ničilo, ale příjemné to určitě nebylo.

Co děláte pro to, aby vaši žáci podobné traumatické sny neměli?

Nezkouším je ústně. Na prvním stupni se to ale asi obecně moc nedělá. Jen po nich chci čas od času básničku. I s tou mají někteří s nástupem puberty potíž předstoupit před dav. Zpočátku jsem je nechávala recitovat stranou v soukromí, ale přehodnotila jsem to. Se strachem a trémou je jednoduše nutné naučit se bojovat, a navíc se na to dá doma připravit. Co ale děti milují, je prezentace jejich projektů. Jde tedy o to postavit se před spolužáky a veřejně prezentovat něco, co je jejich vlastní práce. S tím nemá problém nikdo a je to pro ně do budoucna mnohem přínosnější než zkoušení.

Blíží se konec školního roku. Jako dítě jsem chodil do školy kolem zahrady, o níž se říkalo, že se tam oběsil dvanáctiletý kluk, který se bál špatných známek na vysvědčení. V tomto případě selhali úplně všichni od rodiny až po školu, nemyslíte? 

Jsem v takových soudech opatrná. Do těchto situací vstupuje veliké množství faktorů a je těžké bez hlubokého vhledu označit viníky. Každopádně, když začne dítě svou vlastní hodnotu vnímat optikou školních známek, tak je určitě ohrožené. A tady hrají zásadní roli rodiče.