Online archiv

Smrt Jana Pavla II. spustila nevídaný masový fenomén - nejprve reakce podpory v nemoci a později smutek a účast napříč populací od obyčejných lidí po státníky, napříč světonázorovými postoji od křesťanů přes příslušníky jinýchnáboženství až po agnostiky či ateisty, kteří v papeži viděli alespoň politicky významnou osobnost. Čím to, že se Karol Wojtyla stal během několika dní osobou, jíž byla věnována veškerá pozornost médií, titulní strany deníků,mimořádný prostor v hlavních vysílacích časech i bezpočet televizních a rozhlasových diskuzí (konference zabývající se jeho osobou patrně v blízké budoucnosti ještě přijdou)? Smrt Karla Wojtyly totiž nastartovala procesmytologizace, kdy se ztrácí samotná osoba člověka se svými klady i zápory a dotyčný člověk se stává symbolem, obrazem, ikonou. Najednou se mluví o"otci planety", jenž si zaslouží, aby byl okamžitě svatořečen, a ojehož srdce usiluje Kraków (což by v běžných případech bylo nejspíš považováno tak trochu za neúctu k zemřelému). Proces, který trvá i několik generací a předává se především ústně, nabral díky médiím obrovskou dynamiku, velmise urychlil a mobilizoval obrovské množství lidí.Mýtus v pravém slova smyslu neznamená falešnou skutečnost či lež, jak se ovšem bohužel ve většině případů toto slovo používá. Mýtus má určitou vazbu na skutečnost, ale přizpůsobuje si ji, aby vyhovovala potřebám osobníprojekce. Tak mýtus pomáhá chápat a vysvětlovat svět, aby se v něm člověk mohl cítit dobře a aby mu rozuměl (viz mýty o původu světa či zla, o původu lásky i třeba přátelství). Mýtotvorné prvky se typicky objevovaly vtelevizních diskuzích týkajících se osoby zemřelého papeže, kdy účastníci mluvili o tom, co bylo pro ně samotné důležité, a zaštiťovali se osobou Jana Pavla II. Citovali přitom třeba jen jednu větu, již kdysi kdesi pronesl,nebo o svém postoji prohlašovali, že to vlastně papež také tak cítil. Myslel si to ale opravdu? Na to už nikdo neodpoví. A diváci diskuze hltali navzdory tomu, že se tyto diskuze vlastně vedly proti pravidlům hermeneutiky. O tutotiž vůbec nešlo.Podívejme se na některé základní prvky mytologického obrazu Jana Pavla II. V první řadě velmi jasně vystupuje prvek otce a otcovství. Pramení z pozice rodiče, která je pro papežství a obecně pro pojetí kněžství typická.Rodič, který poučuje, napomíná, pečuje o svěřený lid (v katolickém pojetí ještě umocněný obrazem pastýře, který vede stádo ovcí, jež by bez něj zabloudilo). Podobný prvek najdeme i u jiných osob spjatých s mocenskou pozicí, unichž proběhl mytologizační proces třeba v rámci národa. V Česku k nim například patří Karel IV. či T. G. Masaryk, oba mimochodem také užívají v obecném pojetí titulu"otec". Prvek otcovství navíc vytváří velmi silnýdojem osobního vztahu. Řada lidí, kteří byli při papežských audiencích součástí davu návštěvníků, měla pocit, že je přece papež osobně zná.Dalším velmi silným prvkem obrazu Jana Pavla II. je otevřenost a tolerance. Tento prvek je pro Jana Pavla II. skutečně typický. Byl to on, kdo na oficiální úrovni otevřel mezináboženský dialog, kdo navštívil jako oficiálnípředstavitel církve takové množství cizích zemí. V záři série obrazů vykreslujících nesmírně otevřeného a tolerantního člověka ovšem zcela zaniká, že v papežských dokumentech nacházíme spíše konzervativní názory, že napapežských univerzitách vládly obrovské tlaky na pravověrnost, vyučující byli kádrováni způsobem typickým spíše pro totalitní systémy a biskupové byli jmenováni navzdory mínění místních církví.Proces, jehož jsme svědky, by určitě vydal na diplomovou práci ze sociologie nebo psychologie. Určitě o něm lze diskutovat i polemizovat, zasloužil by si to, v takovém rozsahu je totiž zcela ojedinělý.

Ján Praško, Kateřina Espa - Červená, Lucie ZávěšickáPraha, Portál 2004, 102 s.Kolektiv autorů kolem Jána Praška přichází s dalším rádcem pro život. Tentokrát je určený lidem potýkajícím se s problémem, se kterým se někdy v životě setká téměř každý. Kniha nejprve začíná základním a přehledným popisem toho,co se děje v mozku a v lidském organismu při bdění a ve spánku, růzností potřeby spánku u jednotlivých lidí i v průběhu života. Člověk by se neměl nechat zneklidnit"odchylkou od standardu", jestliže potřebuje více,nebo naopak méně spánku, než je běžné, neměla by ho vyvést z míry krátkodobá zhoršená kvalita spánku, přerušovaný spánek nebo pocit ranní nevyspalosti. To všechno jsou podle autorů naprosto běžné jevy.V druhé kapitole se autoři podrobně zabývají jednotlivými typy nespavosti. Ta bývá často průvodním jevem i jiných psychických či tělesných onemocnění. Setkáme se s ní u depresí, u úzkostných stavů, ale i u plicních nebokardiovaskulárních onemocnění a mohou ji způsobovat i některé léky. Jednotlivé případy výstižně ilustrují krátké kazuistiky a v závěru kapitoly i tabulka léků ovlivňujících kvalitu spánku.Druhá polovina knihy je věnovaná léčbě nespavosti. Je zaměřena zejména na odbourání stresu a obav z nespavosti. Obavy zhoršují spánek a zhoršený spánek je zpětně posiluje, takže se člověk nakonec dostává do bludného kruhu,z něhož jen obtížně nachází cestu ven. Proto autoři mluví o mýtech o nespavosti, jež člověka jen zbytečně stresují. Následuje řada praktických doporučení, jak zmapovat skutečné problémy se spánkem a jak zajistit dostatečnouspánkovou hygienu. Čtenář sice má u některých rad pocit, že je slyšel a četl už tisíckrát (pití kávy, lehká strava, vyloučení intenzivní psychické a fyzické námahy před spaním), ale málo platné, své chyby stále opakujeme.Autoři dále nabízejí několik podrobných a praktických návodů k tomu, jak lze vhodně před spaním využít relaxaci či autogenní trénink, a nechybí ani kognitivně-behaviorální terapie jako jedna z nejefektivnějších metod práces nespavostí. Poměrně dost prostoru věnují autoři také působení jednotlivých léků na spaní. Sami se k jejich použití staví spíše negativně. Hlavním důvodem je riziko návyku u některých z nich či porušení přirozené strukturyspánku a jeho přirozených regulačních mechanismů. Léčbě sekundární nespavosti, tedy nespavosti jako průvodnímu jevu jiného onemocnění, věnují autoři podstatně menší pozornost, možná proto, že v takových případech je třebapracovat především s primárními onemocněními, jimiž se tato kniha ovšem nezabývá.Čtenářům Praškových knih pravděpodobně neunikne podobnost s jeho dalšími knihami, což je ale zákonité. Všechny stránky lidské psychiky spolu souvisejí a mnoho nového toho alespoň na úrovni populárních knih vymyslet nelze.I tato kniha je podobně jako ostatní Praškovy knihy psaná velmi prakticky a srozumitelně. Využijí ji pravděpodobně spíše zainteresovaní laici, ale může být dobrým doplňkem i pro odborníky, kteří se u svých klientů s problémemnespavosti setkávají.

Diety drží téměř každá žena, tomu nemůžeme nijak zabránit, říká lékařka Hana Papežová. Může se ale stát, že hladovění poruší jemné mechanismy regulace tělesné hmotnosti a žena se bude po zbytek života potýkat s nadváhou.

Ang Lee Seifert, Theodor Seifert, Paul SchmidtPraha, Portál 2004. 204 s.Nakladatelství Portál vydalo další z jungiánsky laděných knih, tato se zabývá aktivní imaginací, jednou z významných technik používaných právě v analytické psychoterapii. Aktivní imaginace slouží podle autorů knihy k tomu,abychom vstoupili do kontaktu se svým nevědomím, které může prostřednictvím aktivní imaginace pomoci zrcadlit to, co člověku ve vědomém životě chybí. Tvůrčí potenciál nevědomí přichází člověku na pomoc a vede ho jako vnitřníprůvodce k podstatě jeho duše.Kromě literárních symbolů (Malý Princ, Beatrice z Danteho Božské komedie a zejména postavy z indické náboženské literatury) autoři ilustrují knihu řadou obrazů vzniklých aktivní imaginací jejich klientů, a to zejména vsedmé kapitole nazvané"Užitečná nasměrování"a v desáté kapitole nazvané"Dosáhnout cíle a být doma". Tyto kapitoly jsou díky tomu velmi čtivé na rozdíl od některých teoretických pasáží předchozích kapitol.Škoda jen, že u příkladů imaginací klientů chybí širší životní kontext, proto nejsme příliš schopni posoudit, jak dalece aktivní imaginace skutečně změnila jejich život. Podobně náznakově se autoři pokoušejí i o protnutíaktivní imaginace jako psychologické techniky s fyzikou či s neurofyziologickými funkcemi mozku. Výsledek působí trochu nevěrohodně (imaginace galaxií, synchronizace činnosti mozku a podobně).Zajímavé je, že autoři dávají nevědomí v aktivní imaginaci zcela"volnou ruku"s důvěrou, že bude člověka vždy vést správným směrem. Šestá kapitola je také tak nazvaná -"Bezpečné vedení". V oddíle"Superimaginace"v této kapitole přímo doporučují čtenáři, aby si při aktivní imaginaci cíleně zvolil určitou osobu (nikoli z reálného života), která by měla jako jakýsi agent plnit v jeho životě určitou úlohu. Jakopříklad autoři uvádějí"poradkyni pro otázky výživy, dbající na zachování žádoucí hmotnosti","cvičitelku fitness, která motivuje ke každodennímu cvičení"a další. Otázku, co se stane, když se z těchtoagentů vyklubou zástupci tyranizujícího superega, jako je tomu u některých neurotických poruch, ovšem autoři neřeší.V poslední kapitole se čtenář konečně dostává k tomu, co mu chybělo po celou četbu knihy, a sice jak se vlastně metoda aktivní imaginace prakticky provádí. Trochu se zklamáním ovšem zjišťuje, že od praktických informací seautoři opět vracejí k již několikrát probrané teorii, takže se o samotné praxi vlastně moc nedozví. Ačkoli jsou v závěru knihy velmi užitečné praktické rady, čtenář se například nedozví nic o možných chybách při prováděníaktivní imaginace, zda a jakým způsobem lze použít tuto metodu v psychoterapeutickém procesu či něco o skupinové aktivní imaginaci, která je v textu zmíněna na předposlední straně. A to je velká škoda, protože u metody, kteráje koneckonců především praktická, by měli autoři dát praxi daleko větší prostor.

S typologiemi se v současné psychologii setkáme všude. Dokáží ale skutečně zachytit rozmanitost lidské psychiky? A které z nich můžeme považovat za seriózní?

Nejsme schopni přímo ovlivňovat psychiku nemocného člověka, ale můžeme ovlivnit jeho mozek, říká psychiatr Oldřich Vinař. Aby léčba byla účinná, nestačí pacienty jen krmit léky.

"Psychoprofesionálové"jsou k narcistickému chování lépe disponovaní, říká psychiatr Petr Příhoda. To je také více zavazuje k práci na sobě.

Kdo má chuť žít a boj s rakovinou nevzdává, má větší šanci se uzdravit, říká psychoonkolog Volker Tschuschke. Ne všichni pacienti mají ale zdroj síly k takovému boji v sobě. Často musí pomoci psycholog.

Jistota, vize a touha měnit svět kolem sebe jsou základní charakteristiky vůdce. Mezi politickými, ekonomickými nebo duchovními vůdci přitom není žádný velký rozdíl. Existují pouze vůdci dobří a špatní.

Emoce ovlivňují naše zdraví více, než si uvědomujeme, říká profesorka biochemie Ludmila Kameníková. Každá nemoc má i svou psychickou a duchovní příčinu. Medicína ovšem stále řeší jen tělesnou stránku onemocnění.

Měl pravdu Sigmund Freud se svou interpretací snů, nebo mají lidské sny jiný smysl? Sní jenom lidé, nebo i zvířata? Na některé otázky nám současná věda již dokáže odpovědět, na jiné si ještě musíme počkat.

Tak zní podle psychologa a religionisty Pavla Říčana heslo současného člověka, který sice hledá transcendenci a duchovní rozměr, ale odmítá jeho pojetí v tradičních náboženských systémech. A"nejhorší"jsou v tomEvropané.