Online archiv

Autor: Hana Junová

Zamyšlení v tramvaji

Hana Junová, 10/2009
Já a vztahy? Jednoduchá odpověď: jsem závislá. Moje závislost není droga ani alkohol, ale dobré vztahy. Bez nich by se mi asi hodně těžko žilo. Dobrými vztahy nemyslím jen hluboké dlouhodobé citové vazby, ale i každodenní „drobnosti“ – úsměv, pár prohozených slov, zažertování, slůvka „prosím“ a „děkuji“. Podělím se o pár příhod, které jsem zažila a které se tohoto tématu nějak týkají. Dobíhala jsem navečer elektriku, řidič už měl zavřené dveře, dokonce už kousek popojel, ale otevřel a pustil mě. Poděkovala jsem mu a on odpověděl: „Víte, že jste dnes první, kdo poděkoval?“ Zažertovala jsem, že jsem asi první, na koho počkal, a pak jsme si povídali. Inspiroval mě k rozsáhlému „psychologickému výzkumu“ o děkování řidičům a já s velkým překvapením zjistila, že měl pravdu: bez ohledu na pohlaví, věk a další v elektrice pozorovatelné parametry byla opravdu převaha těch, kteří neřekli nic. Druhá příhoda – tentokrát z metra. Jeli jsme s manželem, bylo léto, oba jsme zcela náhodou byli oblečeni do béžova. Proti nám seděla nějaká paní, usmívala se na nás, a když vystupovala, řekla: „Nezlobte se, že jsem na vás tak koukala, ale moc se mi líbilo, jak k sobě ladíte.“ Uvědomila jsem si, jak i takováhle maličkost může způsobit radost. Za chvíli proti nám přisedla paní, která měla krásné dřevěné náramky. Dlouho jsem na ně obdivně zírala, než mě napadlo, že mohu udělat to, co udělala před chvílí jiná paní nám – pochválit a udělat radost. Třetí příhoda bude opět z elektriky, tentokrát z přeplněné. Před prostředními dveřmi seděl mladík a byl ho kus: dvoumetrový svalovec, v černém tričku s lebkami a hnáty, otetovaný a opiercingovaný, kde to jen šlo, a ořetězovaný i tam, kde už to snad ani nešlo. Za jeho zády nastoupila drobná stará paní a zůstala stát u vchodové tyče. Já visela na tyči velký kus od mladíka, ale v jeho zorném poli. Nevím, co mě to napadlo, ale když se na mne podíval, zašmidlala jsem prosebně rukama a ukázala za něj. Nejdřív se zamračil, pak se otočil, uviděl tu starou paní – a ochotně vyskočil a ještě jí pomohl si sednout. Pak se na mne podíval, já mu němě odartikulovala „děkuju“, on přikývl hlavou – a byl zas dál olebkovaný frajer. Že by ještě jedna historka z přeplněné elektriky? Jela jsem kolem parku. Stál tam hoch s dívkou a živě se pohybovali. Mohlo to být stejně milostné škádlení, jako konflikt – elektrika projela a konec neznám. Všichni jsme viděli totéž a já přemýšlela, kolik lidí si v té elektrice řeklo: „Ta dnešní mládež, oni se rvou i na veřejném prostranství.“, a kolika lidem zvlhl zrak: „Ti milenci zamilovaní...“ Profesionálovi ve mně bylo líto, že nezná počet kladných a záporných hodnotících znamének vznášejících se v elektrice, mně samotné zůstalo přemýšlení. A o čem si na základě těchto prožitých situací přemýšlím? O tom, jak máme svůj život a pohled na něj a na vztahy s lidmi kolem nás víc ve svých rukách, než si sami myslíme. Jak snadno můžeme vidět to, co chceme vidět – ať zlé, nebo dobré. Nejde jen o to, zda dokážeme vidět a vyzobávat to dobré, ale i to, zda dovedeme i rozdávat – třeba „jenom“ tím, že pustíme sednout, usmějeme se, pochválíme. Vzdávám hold Karlu Čapkovi: ve sloupku nazvaném Dva světy v Lidových novinách z roku 1931 tohle všechno pojmenoval jasně, stručně – a dokonale.

Co čte Hana Junová

Hana Junová, 3/2006
Když se mi dostala do ruky kniha Umění psychoterapie (Portál, 2005), velice mě přitahovala obsahem, ale trochu odrazovala svou 700 stránkovou obsažností. Dala jsem se přitáhnout a nelitovala jsem.Kniha vznikla jako sborník referátů z konference, kterou v r. 1985 uspořádala Nadace Miltona H. Ericksona (především J. Zeig) jako setkání prominentních představitelů 14 nejdůležitějších psychoterapeutických směrů: rodinnéterapie (Minuchin, Haley, Bowen, Madanesová, Satirová, Whitaker, Watzlawick), kognitivní/behaviorální (Ellis, Wolpe, Beck, Lazarus), humanistické existenciální (Rogers, Sanfordová, Laing, May), psycho analytické psychoterapie(Bettelheim, Masterson, Wolberg, Marmor), skupinových přístupů - transakční analýza, gestalt, psychodrama (Gouldingovi, Polsterovi, Morenová), ericksonovské (Rossi, Zeig). Zvláštní kapitoly se dostalo nezařaditelnému Szaszovi.Cílem bylo nejen zmapování názorových shod a rozdílů, ale i skutečné podání si rukou.Tento systém konferencí - a sborníků - pokračuje pro obrovský úspěch v pětiletých intervalech dodnes.Je vynikající, že byl přeložen první sborník, protože obsahuje i referáty lidí, kteří již zemřeli a navíc lze sledovat, jak se splnila tehdejší vize vývoje psychoterapie. Každé sdělení začíná souhrnem o autorovi i obsahu,pak následuje text referátu, text koreferátu autorem vybraného oponenta a výběr z diskuse z pléna. Každý příspěvek je jiný - nejen způsobem sdělení - od noblesního Rogerse po zahořklého Wolpeho, ale i obsahem. Obsahy by se dalyvelice přibližně rozdělit na dvě skupiny: a) popisy technik, směrů, výsledků výzkumů (např. Ellis, Beck, Polsterová), b) filozofující, uvažující o světě nebo/i psychoterapii (např. excelentní Watzlawick, Haley). Až překvapivěvelké množství autorů mluví o historii - světa, psychoterapie, své anamnéze.Vize vývoje terapie - tedy např. posun z gauče do rodin a skupin, zkracování délky terapie, větší orientace na exaktně hodnotitelné výsledky, posun k eklektičtějším přístupům, rozšíření psychoterapie i do dalších profesí,se zdá být už v mnoha případech realitou, i když ne zcela jednoznačnou.Kniha je typicky americká: vybráni a citováni jsou především američtí autoři (ani May nezmiňuje Frankla).Překladatel dr. D. Kuneš se nejen vypořádal s nejrůznější terminologií, ale obohatil publikaci svými poznámkami pod čarou. Ocenění zasluhuje i"Seznam vybrané české psychoterapeutické literatury"- původní ipřekladů - M. Kunešové.Kniha nutí přemýšlet, porovnávat, nahlédnout do myšlenkového světa druhých. Nemusíme se všemi názory souhlasit, ale úhel pohledu, způsob podání, osobnost autora vystupují z tohoto sborníku možná jasněji než z nejrůznějších monografií.Vřele doporučuji zájmu nejen čtenářů, ale i organizátorům psychoterapeutických konferencí - nešlo by něco podobného uspořádat i u nás?

Každý den o trochu blíž

Hana Junová, 10/2005
Irvin D. Yalom, Ginny ElkinPortál, Praha 2005. 256 s.

Rozehrát svou vnitřní hudbu. Muzikoterapie a psychodrama

Hana Junová, 5/2005
Joseph J. MorenoPraha, Portál 2005. 126 s.Když Jacob L. Moreno zakládal psychodrama (kromě skupinové psychoterapie a sociometrie), jistě ještě netušil, že syn jeho bratra, Joseph J. Moreno, se bude věnovat propojení psychodramatu a muzikoterapie. Joseph J. Moreno o svépráci napsal nejen předkládanou knihu, ale svůj projekt představil již v 38 zemích světa, včetně ČR.Kniha patří do kategorie tak zvaných kuchařek - je pečlivým a podrobným praktickým návodem, jak vhodně spojit psychodrama s muzikoterapií. I několik obecnějších, teoretičtějších kapitolek je proloženo příklady nebopraktickými upozorněními.Krátký přehled toho, co bylo v dané oblasti už vykonáno, a trocha teoretického zamyšlení by jistě knize neuškodily, ale na druhé straně charakter knížky jako návodné příručky je také akceptovatelný. Převážná část knihy jevěnována Morenově práci a zkušenostem. Autor ale upozorňuje i na některé jiné přístupy - například na analytickou muzikoterapii Mary Pristley, na"řízenou představivost a hudbu"Helen Bonny nebo na práci Nordorffa aRobbinse s dětmi. Drobnou nevýhodou je, že popis přístupů jiných autorů přechází až příliš plynule do popisu vlastní práce Morenovy, takže se někdy těžko rozliší, co patří kterému přístupu.Moreno rozebírá četné varianty vztahu muzikoterapie a psychodramatu. Hudba může napomáhat potřebnému uvolnění před psychodramatem, může psychodrama podbarvovat, může být rovnocenným partnerem, může sloužit k výběruprotagonisty nebo hlavního tématu pro psychodrama. Účastníci si mohou hudbu sami vytvářet nebo naslouchat hudbě reprodukované. Psychodrama zase nabízí nejrůznější techniky, které se dají využívat i v muzikoterapii, jako jenapříklad výměna rolí, zrcadlení, dialog, modelování, zdvojení, prázdná židle, sociodrama a tak dále. Moreno se krátce dotýká i vztahu muzikoterapie a arteterapie. U slova arteterapie narážíme na obtíž: jednou jsou arteterapiímyšleny všechny neverbální postupy, jindy je tento termín vyhrazen pouze výtvarným technikám. Odborná terminologie někdy není zcela přesná: termín"přenos"ve vazbě"hudební přenos"má skoro psychoanalytickývýklad, ale ne zcela odpovídající. Některé interpretace se zdají trochu zjednodušující, ale možná to byl autorův úmysl, aby dosáhl názornějšího výsledku.Za nejcennější část knihy považuji podrobný popis vlastní práce a hlavně předávání zkušeností. Moreno například v 25 bodech uvádí doporučení, jak pracovat s hudbou a představami. Doporučení sahají od volby vhodné místnostipřes varování, aby terapeut nevytvářel příliš bolestivá a obtížná témata, až po etické pravidlo o uchování důvěrných informací.Závěrem je možno říci, že čtivá Morenova knížka bude vítaným pomocníkem odborníkům nejrůznějších pomáhajících profesí, kteří hudbu zařazují, nebo by chtěli zařadit do svého programu. Se zájmem si ji přečtou ale i laici.

Láska a její kat

Hana Junová, 2/2005
Irvin D. YalomPraha, Portál 2004. 303 s.Psychiatr a psychoterapeut Irvin D. Yalom byl zpočátku představitelem eklektického směru v psychoterapii, ale v 80. letech přesunuje svůj zájem na existenciální psychoterapii. Ruku v ruce s tím jde i změna jeho literárníčinnosti: místo klasických učebnic začíná psát knihy terapeutických příběhů, neboli výukové romány. Zdůvodňuje to tím, že tak lépe zpřístupní aspekty existenciální terapie, ale zároveň je už od raného mládí přesvědčen, že tonejlepší, co může člověk dělat, je psát romány. Že by tedy i splnění dětského snu?Podtitul recenzovaného románu"Deset povídek, které odhalují touhy a motivace lidské duše"charakterizuje velice přesně, o čem se v knize dočteme. Chybí pouze upřesnění, že se dočteme o touhách a motivacích obouhlavních aktérů - tedy pacienta i terapeuta. Kniha je psána v Ich-formě, terapeutem je navíc opravdu sám Yalom, který velice otevřeně popisuje nejen své pocity vůči hrdinům jednotlivých povídek, ale spojuje je i s prožitky zesvého osobního života.Název knihy vybral Yalom podle první povídky, aby ho hned v úvodní kapitole zproblematizoval. Za základní materiál psychoterapie považuje totiž určitou existenciální bolest a úzkost - především ze smrti. Této problematicevěnuje hodně pozornosti.Deset terapeutických příběhů je velmi různorodých. Hlavní aktéři, pacienti, se liší nejen věkem, pohlavím, sociálním postavením, ale i problémy a obtížemi, pro které vyhledali terapeutickou pomoc. Yalom osudy pacientůpředstavuje v šíři i hloubce jejich životních situací a prožitků. Nejcennější na celé knize je ovšem detailní popis terapeutické práce. Terapeut a učitel Yalom nabízí příběhy různorodé i terapeuticky. Sledujeme průběh déledobéúspěšné terapie i terapie, s jejímiž výsledky nebyl spokojen, i důležitých jednotlivých sezení. Ve všech jsou formulovány Yalomovy dotazy nebo interpretace, ve všech nacházíme reflexi terapeutových pocitů. Tím, že Yalom volítento způsob zpracování příběhů, velice názorně učí psychoterapii, se kterou ale můžeme nebo nemusíme souhlasit. Zastánci jiných terapeutických směrů mohou být překvapeni například množstvím rad, které dává, nebo otevřeností, sjakou s pacienty mluví o svých pocitech vůči nim, či o svém osobním životě.Letmé srovnání anglického originálu s českým překladem Dany Makovičkové posiluje dojem, že překlad je poněkud beletristicky volný - smysl věty je vždy dobře vystižen, ale bylo by cennější držet se přesněji autorovyterminologie. Zmizely by pak tvary jako"terapeutická léčba". Nicméně Yalomova schopnost čtivě a zajímavě formulovat je dobře zachována.Láska a její kat je knihou, kterou stojí za to si přečíst. Každý, kdo se vážně zabývá smyslem života - ať už jako profesionál, nebo laik - zde najde nepřeberně podnětů a úvah, podložených hlubokou znalostí existenciálníterapie a lety psychoterapeutické praxe. Přitom knihu čteme jedním dechem - jako opravdu vynikající román.