Online archiv

Autor: Petr Bakalář

A-koeficient

Petr Bakalář, 9/2013
aneb Chtěli byste vědět... ?

Romský učitel zůstává bez práce

Petr Bakalář, 2/2011
S Nikolou Štefanem jsem se seznámil na šachovém turnaji. Zprvu jsem ho pokládal za indického matematika, pak vyšlo najevo, že je to Rom ze Smíchova. Šachy má rád proto, že v nich neexistuje diskriminace – jediné, na čem záleží, je, jak člověk svou věc umí.

Výmluvná příjmení

Petr Bakalář, 6/2010
Představme si, že v budoucnu objeví nějaký badatel seznam našich nejfrekventovanějších příjmení. Z nedostatku jiných informací vezme tento zdroj jako východisko k úvahám, co jsme byli zač. Celkem logicky bude předpokládat, že původ příjmení nebyl náhodný, nýbrž že označoval nějakou nápadnou vlastnost svého nositele. Jak bychom v takovéto analýze dopadli? (Číslo u příjmení určuje pořadí podle frekvence, číslo v závorce pak počet jeho nositelů). Kdyby badatel usoudil, že Češi měli celkem šťastnou povahu, ale co se týká fyzických parametrů, bylo daleko více lidí kteří by po fyzické stránce nevynikali, dopustil by se stejné chyby jako historikové, když se z místních jmen pokoušeli zjistit, jaká vegetace kdysi rostla na území dnešní ČR. Pointa je v tom, že když se nějaké místo jmenuje Borová, neznamená to, že v tamní oblasti rostly borovice. Naopak - borovice tam byla vzácná, proto sloužila jako označení místa (kdyby rostla všude, nemohla by mít rozlišovací funkci). Pokud by v populaci byli všichni smutní, event. by měli hrb, nikdo by takové příjmení nedostal. Jinými slovy - je-li příjmení Veselý 10x častější než Smutný, moc veselo tu nebylo…

Ahojky, vypadni z ofisu na kafíčko!

Petr Bakalář, 10/2009
Jedno lze říci s jistotou: není zbytečné slovo – ať je jakkoli zhůvěřilé, pomáhá diferencovat svět. Mateřský jazyk se vší bohatostí významů, symbolickými odkazy, zažitými metaforami a šifrou ironie je tím nejdůležitějším klíčem, který nám otvírá vnitřní svět druhého. Zaplaťpánbůh za tento klíč – pomocí jazykového kódu můžeme totiž velmi rychle selektovat, aniž dotyčného vidíme či o něm cokoli dalšího víme (což je v době internetu důležité). Slova, která pro mě slouží jako jasné negativní selektory, jsem rozdělil do čtyř kategorií: 1. Výrazy, jejichž cílem je propašovat blízkost, event. infantilizovat: ahojky, ahojda/čauky, atmoška, človíček/lidičky, člověčina, dovča, hoďka, holčina, kafčo/pivčo, nashle, nazdárek, srdíčkovské povídání (rozhlasový pořad), přijďte pobejt, sváča, véča, žíža; kancelářské „hodnej/hodná“, u starších lidí „děkuji ti, dobrá vílo“. 2. Dealerské optimistické amerikanismy: (mějte) hezký den/víkend, užívat si, něco je báječné, event. manažerský slang – ofis, dýl, ejč ár, badžit, keš, exklamace typu „Wau!“, „Shit!“. 3. Erotika: bejvalka, sexovat, udělat se, zaláskovat se (a pochopitelně všechny vulgarismy). 4. Klišé: dopadlo to, jak to dopadlo, to pravé ořechové, hodit řeč, moje krevní skupina. Uvedené příklady lze použít pouze ironicky, jsme „in“ a zároveň nad věcí. Bohužel je v posledních letech slýchávám stále častěji. Děti a mladí lidé se v tom ocitli nevinně. A navíc každá generace má potřebu se jazykově profilovat, odlišit. Co si však myslet o starších, kteří tyto výrazy převzali, podobně jako různé módní doplňky (např. baseballové čepice štítkem dozadu) – je to hra na „cool“? Pro dítě či mladého člověka může být těžké nenechat se k takové mluvě časem strhnout, zejména pokud je v kolektivu takto hovořících jedinců. Udržet si správnou (neinfikovanou) řeč v takovém případě vyžaduje značné úsilí – a tím i osamělost, separaci od ostatních, posměch apod. Abych zjistil, jak z mého pohledu problematická slova vnímá nastupující generace, zadal jsem skupině studentů obchodní akademie (n = 43) seznam slov. Úkolem respondentů bylo posoudit na škále + 5 (oblíbený výraz) až – 5 (velmi mi vadí) dvacet slov. Nejlépe se umístila slova narozky (3,6), hezký den (3,5), užívat si něco (3), ahojky (2,9) a nashle (2,6). Nejhůře dopadla slova přijďte pobejt (-2,4), mít buben (-2,1), člověčina (-2), sexovat (-1,4) a bejvalka (-1,2). Vsadil bych se, že páry budou mít k estetice jazyka velmi podobný vztah – možná to dokonce bude nejsilnějším prediktorem, zda se dají dva lidé dohromady. Dále by bylo užitečné zkoumat například „stavovské“ rozdíly, rozdíly městovenkov, gendrové rozdíly, podobný trend infantilizace v jiných jazycích.

Orlandův komplex

Petr Bakalář, 12/2005
Orlandův komplex se projevuje silnou nespokojeností s determinací vlastní pohlavní rolí (společenskou i biologickou). Dotyčný má fantazie o tom, že je příslušníkem opačného pohlaví. Komplex byl pojmenován po hrdinovi/hrdincerománu Virginie Woolfové. Postava Orlanda se objevuje v různých historických epochách, začíná jako šlechtic v 16. století a končí kolem roku 1920 jako moderní žena - spisovatelka.

Mamův komplex

Petr Bakalář, 10/2005
Mamův komplex je potřeba ničit krásné a ušlechtilé věci (podle Mama, mezoamerického boha zla).Dotyčný se cítí věcmi či událostmi, které překračují běžný estetický průměr, eventuálně jsou neposkvrněné, provokován, ohrožován a cítí nutkání je poškodit. Jednoduše řečeno: nesnese krásu kolem sebe.Pravděpodobné motivy jsou tyto:* věci zastupují svět jako celek, organismus - Matku, samotné ničení je pokračování sadistického trýznění matky (v psychoanalytické teorii je popsáno orální sadistické stadium, ve kterém dítě kouše kojící matku do prsu),* blasfémie, provokace (např. čistá, průzračná voda je pro nevědomí výzvou, znečistit studánku není zločin proti lidem, ale míří výš, je to něco svatokrádežného), dotyčný přivolává trest, od něho si slibuje zbavení pocitů viny,které pocházejí z jeho nepřiznaných incestních přání,* strach z vlastního zániku - binární zákon nevědomí:"když ničím já, nebudu zničen",* nemožnost vlastnit je frustrující - pokud to nemohu mít já, tak nikdo,* podvědomá potřeba poznat tajemství krásna, co je uvnitř,* žárlivost spojená s pocitem méněcennosti - pokud již nejsem krásný já, nebude krásného nic,* způsob explorace světa -"zajímá mě pocit, který to ve mně vyvolá",* utrpení z krásna, ta chvíle je tak krásná, že není k vydržení.Erich Fromm popisuje v knize Mít či být tři příklady setkání člověka s květinou, tři možné mody vztahu ke světu. Jeden ji utrhne a květina uvadne. Druhý ji tiše obdivuje a ani ho nenapadne, že by ji mohl vlastnit. Třetí zvolíkompromis - přesadí si ji do své zahrádky. Člověk s Mamovým komplexem by ji nejspíše zašlápl.

Komplex Dona Quijota

Petr Bakalář, 9/2005
Komplexem Dona Quijota rozumíme potřebu mít svůj ideál, a to i za cenu toho, že je falešný. Ideálobludy (morální fetiše) jsou jednak individuální, jednak kolektivní. Na bludu se lpí, je axiomatický, jeho platnost je mimojakoukoli pochybnost. Symptomatická je extrémní naivita, nepoučitelnost, zlostná reakce na kritiku (a to v kontrastu k jinak racionálnímu chování, jedná se tedy o izolovaný blud). Motivy vzniku komplexu jsou v zásadě tyto:*obrana, azyl před jinak k umření pragmatickým a vychytralým světem;*způsob čištění špatného svědomí;*představa, že pomocí"obrany nadpozemského"získáme nějakou další, často již však pragmatickou hodnotu, například vyvolenou ženu (ta sama o sobě však může být jen další blud v řadě); v době vzniku Cervantesovarománu dozníval ideál služby ženě (Frauendienst), který autor ironizoval, moderní verzi tohoto kultu můžeme vidět např. v písni Severní vítr;*potřeba sebedefinice - piji tuto značku, poslouchám country a kromě toho mám ještě rád... pomocí ideálu se dotyčný staví nad ostatní, jedná se o druh sebeidealizace (s tím se můžeme často setkat u věřících).Konflikt vzniká při konfrontaci představy a reality. Ve chvíli, kdy jsme nuceni hodnocení změnit, náš svět se hroutí. S tímto motivem se setkáváme například v Dykově Zmoudření Dona Quijota. Hrdina pod tlakem"vidoucích"příbuzných je nucen připustit, že Dulcinea je obyčejná venkovská žena. Když mu to dojde, umírá ("Představoval jsem si vše jinak,"pravil slábnoucím hlasem a umřel) - již není proč žít. Jedinámožnost zbavení se bludu je jeho záměna za jiný.Difúzní podoba komplexu vypadá tak, že dotyčný (obvykle"dobrák") se domnívá, že ostatní lidé mají k realitě podobný kód jako on, že nakonec jsou všichni stejní, a doufá, že příčiny jejich neférového jednání jsoujen nedorozuměním. To je případ Cervantesova hrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý, jinak by nemělo smysl žít; v konfrontaci se Sancho Panzy však často končí v psychiatrickéléčebně nebo rovnou sebevraždou.

Hérostrátův komplex

Petr Bakalář, 7-8/2005
Snaha za každou cenu vejít ve známost, nejlépe se stát svými díly/činy nesmrtelným. V klasickém pojetí se jedná převážně o činy společensky negativní. To podle Hérostráta, který ve 4. století př. n. l. zapálil Artemidin chrám vEfesu. Na druhou stranu Fromm popisuje celkem nepatologickou potřebu zanechat na světě svůj podpis, v jeho pojetí patologie nastupuje až ve chvíli, kdy se jedinec nemůže projevit v pozitivním smyslu. Hnací silou komplexu můžebýt:*strach z nicoty, z definitivní smrti,*pocit, že dotyčný je neprávem přehlížen,*potřeba zažít si svých 15 minut slávy.Podpis, pokus pokračovat, působit na svět i po fyzické smrti, lze realizovat vším možným - dětmi, knihou, sportovním výkonem, únosem letadla, atentátem, graffiti či oním zbanálnělým"vysazením stromu". Genderovérozdíly jsou nabíledni.O potřebě nebýt zapomenut nás přesvědčují motta parte a nápisy na náhrobních kamenech.Nejvíce se cení ti, kteří dokázali položit nohu na panenskou půdu. Proto nebude již žádný druhý Armstrong, v českém kontextu v dohledné době žádný Palach apod.Lze se ovšem setkat i s opačnou - psycho-ekologickou - tendencí: nezanechat po sobě stopu, opustit svět takový, jaký jsme jej našli. To nelze automaticky hodnotit kladně, může se za tím totiž skrývat negativní vztah k soběsamému.V každém případě není od věci si položit otázku:"Co bude to poslední, na co budou lidé v souvislosti se mnou vzpomínat?"

Topeka komplex

Petr Bakalář, 6/2005
Označuje důležitou životní křižovatku, která se stává častým námětem denního snění"jaké by to bylo, kdybych se býval zachoval jinak"; nejčastěji je tento bod vnímán jako promarněná příležitost. Pojmenování komplexubylo inspirováno povídkou W. Saroyana Dávná noc, ve které hrdina vzpomíná na to, jak před lety cestoval autobusem napříč Amerikou. Během několikadenní cesty se seznámil s dívkou, svedla je k sobě náhoda ... ani předtím anipotom tak intenzivní kontakt s druhým člověkem nezažil. Dotyčná však musela (?) vystoupit v městě Topeka a on musel (?) jet dál.Existuje pět hlavních důvodů, proč k takovýmto situacím, eventuálně reakcím dochází:*nešťastná náhoda, prostě jsem měli při výběru možností smůlu;*podvědomá tendence vyhýbat se realizaci svých snů/přání, v pozadí obava, že realizace ve skutečnosti štěstí nepřinese, funkce situace je být snem, poskytnout látku pro"deštivé dny";*psychologická sebeobrana, snění tohoto druhu vzniká ve chvíli, kdy jsme nespokojeni s tím, jak žijeme; protože si odmítáme připustit, že je to naší neschopností, svádíme to na okolnosti, nejtrapnější je svalovat vinu nasvět, o něco přijatelnější je vysvětlit to jednou či dvěma nešťastnými okolnostmi;*podobné situace vznikají za mimořádných okolností, za"válečného stavu", je v nich implicitně obsaženo, že mohou trvat jen krátce;*sebedestruktivní složka v nás samých, která ovlivňuje náš výběr, hlas démona, který se živí naším žalem.Lidé se dají rozlišit podle toho, jakou důvěru mají ke svým rozhodnutím, ke své intuici, jak moc si věří. Proces rozhodování provází úzkost, ta by však po volbě měla zmizet, kdo se vrací, nebo byť jen ohlédne, zkamení jakoLotova žena. Snaha nechat všechny možnosti otevřené končí tím, že nám je čas sám uzavře.Zajímavá je úvaha o tom, zda životní cesta je v principu determinovaná a pouze jednou za"několik let"se objeví možnost volby, mezera, dveře, ona křižovatka, či zda je možné prakticky v jakékoli situaci změnitsměr. Podle toho, na jakou stranu se přikloníme, se pak odvíjí prožívání"topekových situací".

Gemini komplex

Petr Bakalář, 5/2005
Utkvělá (podvědomá) představa, že člověk má někde na světě svého dvojníka, svého"bratra", s kterým se musí setkat, jedině pak bude celý; toto setkání dá životu smysl, všechny ostatní vztahy jsou jenom napůl, jsoukompromisem. Dvojník nemusí mít stejnou fyzickou podobu, nemusí být stejně starý, eventuálně může být již mrtvý. Přání může mít, ale obvykle nemívá erotickou komponentu.Gemini komplex je možné interpretovat na několika (vzájemně propojených a doplňujících se) rovinách:*Protest, znak revolty proti pocitu, že jsme každý sám; potřeba konečně si popovídat o věcech, které kromě dotyčného nikoho nezajímají (pro některé zůstává vzorem Marcel Proust, který byl natolik vnitřně ztotožněn se svýmpřítelem, že se bezděky podepisoval jeho jménem).*Pokus vystoupit ze svého těla, rozrušit jeho hranice, zažít extatický stav; psychoanalytický výklad by zahrnoval fantazie o touze vrátit se do lůna, splynout s druhým objektem, konečně najít bezpečný prostor, o nábožensképotřebě oddat se.*Jedna z variant hledání dokonalosti, ideálu (to neznamená, že dotyčný sám v sobě spatřuje ideál, jedná se o"ideální odraz"); jeden ze symptomů přání věřit, že zázrak se může stát, indicií, že život je něco víc.Gemini komplex je vděčné umělecké téma. V řecké mytologii se jedná o nevlastní bratry Kastora a Polydeuka: Kastor byl v boji zabit, Polydeuk chtěl zemřít spolu s ním, Zeus jim nakonec dovolil kompromis - oba jsou spolu,vždy jeden den v Hádově říši a jeden den na Olympu. Na nebi je můžeme vidět jako souhvězdí Blíženců. Ze současné tvorby lze uvést například Kieślowského film Dvojí život Veroniky. Vypráví o dvou identických dívkách (jedna žijeve Francii, druhá v Polsku), které nespojuje pouze shodná podoba, jméno, datum narození, hudební talent a srdeční choroba, ale především týž pocit osamělosti, který je narušován tušením někoho blízkého, jenž by jim v hledáníhodnot a jistot mohl nabídnout pomocnou ruku. Když jednoho večera polská Veronika pocítí, že není sama na světě, opouští otce a milence a odjíždí do Krakova, kde na náměstí zahlédne fotografující cizinku, která je jí knerozeznání podobná a která vzápětí mizí v autokaru.Gemini komplex úzce souvisí s tzv. problémem dvojníka. Svět každého z nás se dělí na dvě části: já a nejá, tj. vše mimo mne (naše tělo někdy figuruje jako já, někdy jako nejá). Se vším se můžeme setkat, jen ne sami sesebou, a setkáme-li se přece, budí to obyčejně úzkost. Tato problematika je popsána v klasických dílech jako je Dostojevského Dvojník, Wildeův Obraz Doriana Graye či Stevensův Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda.

Noemův komplex

Petr Bakalář, 4/2005
Noemův komplex je přání být posledním člověkem na světě (např. po katastrofě). V centru komplexu lze obvykle v různé míře identifikovat následující motivy:*zhnusení lidským světem,*pocit méněcennosti (zvláštní kategorií jsou handicapovaní lidé, kteří by v nové situaci ztratili své společenské stigma),*bažení po nikým neomezené moci (podle Canettiho je přání zůstat sám na světě nejhlubší fantazií všech despotických vládců, která logicky vyplývá z jejich paranoi - bezpeční mohou být pouze ve chvíli, kdy zůstanou sami),*potřeba pomsty,*potvrzení vlastní výjimečnosti,*potřeba vymanit se z chaosu, přání porozumět světu, touha po kontaktu s Bohem (to může být též motivem lidí, kteří pracují na polárních stanicích),*dekadentní slast z toho, být svědkem zániku.Každý asi zažil fragmenty tohoto"milionářského"pocitu ve chvíli, kdy se ocitl sám na místě, kde se obvykle vyskytuje větší počet lidí - např. v závodní jídelně, sále kina či tramvaji.Denní snění tohoto typu je svůdné, otevírají se v něm jinak neuskutečnitelné možnosti - od ryze infantilního snu navazujícího na fantazii"strávit noc zavřený v cukrárně"přes možnost návštěvy jinak nepřístupnýchbytů obdivovaných osob až např. po návštěvu Oválné pracovny v Bílém domě. Příbuzné (méně patologické, ale o to hůře uskutečnitelné) je přání být neviditelný.Fantazie má několik podvariant - ostatní zmizí (event. usnou) pouze na určitou dobu, dotyčný je posledním zástupcem svého pohlaví na světě (typicky mužská fantazie) apod.Téma je oblíbeno ve sci-fi literatuře. Ironickou (a poněkud misogynní) rovinu této situace popisuje Ray Bradbury ve své Marťanské kronice. Walter Gripp zůstane v jednom městečku na Marsu sám (ostatní obyvatelé odletělikvůli válečnému konfliktu zpátky na Zem). Po nějaké době zjistí (podle vyzvánění telefonu), že mimo něj ještě někdo zůstal. Po strastiplném pátrání nakonec dotyčnou ženu objeví, ta se však ukáže být natolik nemožnou, že od nípo krátké době prchá. Příběh končí takto:"Jel nepřetržitě tři dny a tři noci. Jednou se mu zdálo, že za sebou vidí nějaké auto. Studený pot mu vyrazil po celém těle a zamířil na jinou silnici, křížem krážem, přes osamělý martský svět, kolem mrtvýchměsteček, a jel a jel celý týden a ještě jeden den, dokud mezi sebou a Marlin Village neměl deset tisíc kilometrů. Pak zabočil do malého městečka Holtville Springs, kde bylo pár krámků, které mohl na noc rozsvítit, a párrestaurací, kde se mohl posadit a dát si něco k jídlu. A tam žije od té doby neustále, dva chladicí pulty má napěchované potravou na sto let, cigaret má na tisíce dní a spí v dobré posteli s měkkými matracemi. A když tu a tamjednou za dlouhá léta zazvoní telefon - nezvedne jej."

Komplex Richarda III.

Petr Bakalář, 3/2005
Komplex Richarda III. je intenzivní pocit, že svět/osud se k člověku zachoval nepřátelsky, nespravedlivě,"porušil smlouvu"- a on má tudíž právo ji též porušovat. Jedním z takových příkladů by mohl být ShakespearůvRichard III.Ale já,nestvořený k hrám lásky ani k tomu,abych se zhlížel v zrcadle ...já, jemuž falešnice přírodavzala ty půvaby a upřelapatřičnou tvář ...Ne, nemohu být milencem a tímsi zpříjemnit tu dobu sladkých slov,a tak se stanu lotrem, jemuž se nicotné radosti té doby hnusí.Richard III. se cítil osudem ošizen, a proto měl pocit, že může být zlý (nakonec na to doplatil). Je jistě nepochybné, že by se každý rád vydával za jakousi"výjimku"a že by každý rád požadoval oproti ostatnímurčité výsady. Takový důvod se obvykle najde v dřívějších životních osudech - komplex navazuje na nějaký prožitek nebo na nějakou nemoc, která dotyčného postihla v dětství, přičemž věděl, že jde o něco jím nezaviněného, a mohltento zážitek pokládat za nespravedlivou újmu. I když původní situace může být zapomenuta (nebo nahrazena nějakou jinou), výsady, které vyvozuje z tohoto bezpráví, jsou reálné.Freud se domnívá, že i mnohé ženy se cítí zkráceny a odstrčeny - právě proto, že se narodily jako ženy. Rozhořčení nejedné dcery proti matce má prý nejhlubší kořeny ve výčitce, že je přivedly na svět jako ženu, a ne jako muže.Je snad možné říci, že fyzický handicap obvykle polarizuje - a to obě strany: postižený buď začne světu pomáhat, nebo mu škodit (např. se zjistilo, že nějak tělesně poznamenané dívky se častěji dopouštejí kriminálních deliktů).Fulghumovská douška: Je zajisté hračkou nalézt nějaký druh handicapu v životě každého z nás; jde o to, zda je tento nedostatek eventuálně kompenzován tím, že jsme jinde dostali přidáno - např. Richard III. si ke své škoděneuvědomoval, že zdaleka ne každý se narodí do královské rodiny.