Online archiv

Bez přemýšlení bychom nejspíš řekli: Samozřejmě, proč ne? Děti dostávají dárky pod vánoční stromeček, k svátku nebo k narozeninám, tak proč ne na konci školního roku, zvlášť když se celý rok snažily, mají dobré výsledky a přinesly krásné známky? Děti se na dárky těší a nás jako rodiče nebo babičky a dědečky, jakož i další příbuzné zase upřímně těší, když jim můžeme udělat radost.

Trest je špatná výchovná metoda! Tento názor je dnes velmi rozšířený. Příručky o výchově dětí před tresty varují: působí víc škody než užitku, ponižují dítě, poškozují vztah mezi dítětem a vychovatelem atd. A tělesné tresty? To už je vůbec barbarství, možná i u nás bude brzy plácnutí přes dětský zadeček kvalifikováno jako porušení zákona.

Peníze jsou fantastický vynález, ale platí o nich totéž, co o ohni: dobrý sluha – zlý pán. Někdy přímo strašlivý pán, vzpomeňme jen na gambling. Měli bychom dětem dopřát co nejdelší finanční bezstarostnost, tedy aby jim peníze pokud možno „nekazily dětství“, anebo je máme od malička učit, jak s tímhle „ohněm“ zacházet? Jsem pro tu druhou možnost, už proto, že kontakt s penězi dává dětem od malička spoustu příležitostí naučit se něco o lidských vztazích, o svobodě a o lásce. Tak kudy na to?

Namátkou jsem otevřel knížku Jana Koska"Věda je to určitě, ale o čem?"s podtitulem"Kapitoly z psychologie", vydanou nakladatelstvím Miloše Uhlíře Baset, Plovdivská 3400, Praha-Modřany, v roce 2003.Odpovědná redaktorka Alena Koutná, odborný lektor není uveden. Autor je na obálce označen jako učitel sociologie a psychologie na UK, čímž je zřejmě míněna Univerzita Karlova.Značná část knížky je věnována dějinám psychologie. Zaujalo mě dramaticky popisované eugenické snažení amerického psychologa Goddarda a nahlédl jsem pro kontrolu do Huntových Dějin psychologie, vydaných Portálem v roce2000. Zjistil jsem, že oba texty souhlasí - bohužel až příliš, místy dokonce doslova!Kosek, str. 17:"...Goddard začal hlásat, že nízká inteligence představuje závažný společenský problém, se kterým je třeba neúprosně bojovat. Tvrdil, že společnost neohrožují idioti a imbecilové, neboť obvykle svůjdruh nerozšiřují, ale ,postižení vyššího řádu' čili debilové, protože pravděpodobně nejenže nezapadnou do společnosti a stanou se kriminálníky, ale také zplodí potomstvo, které se se stejnou pravděpodobností stane antisociálním."Hunt, str. 222:"Goddard tvrdil, že nízká inteligence je závažný společenský problém, se kterým je potřeba neúprosně bojovat. Tvrdil, že společnost neohrožují idioti a imbecilové, neboť obvykle svůj druh nerozšiřují,ale ,postižení vyššího řádu' čili debilové (v angličtině ,morons', toto slovo vymyslel Goddard), protože velmi pravděpodobně nejenže nezapadnou do společnosti a stanou se kriminálníky, ale také zplodí potomstvo, které se sestejnou pravděpodobností stane antisociálním."Stejnou shodu nalezneme o stránku dále. V době, kdy před očima veřejnosti mizí ze státní pokladny miliardy, přičemž nikomu nelze nic dokázat, si připadám poněkud trapně, když chytám za ruku drobného zlodějíčka. Ale přecejen - myslím, že je naší občanskou povinností pranýřovat plagiátory, kdekoli na ně narazíme.

Knihy Tomase Moora, které vyšly v posledních letech v Portálu, jsou zajímavé jak pro pochopení toho, o co jde dnes v psychologii, kam bychom v ní měli směřovat, tak také pro terapeutickou praxi - i pro vedení vlastního života dovětší hloubky a k větší jemnosti nebo, jak on říká, pro"péči o duši". (Tento název jedné z jeho knih český vydavatel kdoví proč změnil na"Kniha o duši".) Moore disponuje letitou zkušeností mnicha, pak aletaké jungovského psychoterapeuta a otce rodiny, a dovede své zkušenosti"prodat"(i doslovně, v Americe je komerčně úspěšný) odborníkům i vzdělané veřejnosti. Najdete u něj spoustu praktických rad, které lze použítbez ohledu na to, je-li čtenář křesťan, nebo humanista, který s křesťanstvím, tak jak je poznal, nechce mít nic společného, nebo třeba buddhista. Nejvíc mě zaujal Temný eros, který je nejsoustředěnější a nejhlubší, ovšem takénejnáročnější. Vypovídá o krutosti, a to je v posledních letech také moje téma. Moore se inspiruje dílem pověstného markýze de Sade, jehož spisy schováváme před dětmi a kterého většinou považujeme za historicky snad zajímavého,ale nechvalně známého, nechutného pornografa. Moore neblahého markýze rehabilituje. Učí nás nechápat jeho spisy"doslova", nýbrž jako literaturu, tedy jako dílo představivosti. S protikladem"doslovnost versuspředstavivost"(pro přesnost bychom mohli říkat"představovost") si krásně hraje. Tam, kde potlačujeme představivost, říká, přepadne nás nakonec doslovnost. Co vytěsníme, jako by to k nám nepatřilo, bude v násžít svým vlastní skrytým životem, zaskočí nás to a proti své vůli to uskutečníme. Místo abychom se stín, který v sobě máme, snažili zničit, máme"nacházet způsoby, jak zlu umožnit koexistenci s naším upřednostňovánímdobra, temně nakazit všechno, co děláme a co si myslíme, a zvláště pak odhalit jeho vlastní poezii v našich životech a jeho vlastní smysluplnost". Podle Moora k četbě de Sada patří hnus a stud - a zároveň nahlédnutí, žeto, co líčí, odpovídá touhám naší vlastní duše, stejně jako to odpovídá praxi naší politiky, našeho hospodářství a naší výchovy, našeho náboženství i naší psychoterapie. Nikoli pouhé pornografické dráždění smyslnosti, aleodhalení a výsměch máme hledat u de Sada. S tou krutostí a špínou se máme nechat konfrontovat jako s tím, co je nám vlastní, ale co lze kultivovat, zjemňovat, transformovat - ve svém nitru i ve svých vztazích a ve své práci.Cenzurování jeho díla nás usvědčuje z toho, že se bráníme náhledu. K odborné četbě mi shodou okolností"pasuje"i četba beletrie. Márquezova historická novela"O lásce a jiných běsech"je formálně noblesní,ale neobyčejně drsná v analýze lidské krutosti páchané ve jménu dobra a náboženství. A rozečtenou mám už dlouho malou knížku Rošangol od Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny o utrpení matek a dětí v současném Afghánistánu ataké o krutosti, ve kterou se obrací dobrá vůle našeho slavného filantropického Západu. Drasťák. Přiznám se, že se jaksi nemohu odhodlat dočíst posledních pár stránek. Bojím se jich...