Online archiv

Bylo krásné, že do kontextu červencového kongresu evropské psychologie v Praze bylo možné jako diadém vložit i mimořádnou vzpomínku na výročí Českomoravské psychologické společnosti. Vždyť sice žijeme v současnosti a zrak upíráme do budoucnosti, sílu k tomu však čerpáme z kořenů minulosti. Tak tomu je nejen v životě osobním, ale i v životě takových sociálních seskupení, jako je třeba právě Psychologická společnost. Je dobře uchovávat kontinuitu, umět se poučit z chyb i nechat se inspirovat našimi předchůdci. Takto jsem prožíval symposium v rámci kongresu, věnované jednak představení naší Českomoravské psychologické společnosti světu (proto také byly všechny příspěvky přednášeny v angličtině), jednak vlastní reflexi živoucího organismu společenství. Myslím, že obojího bylo dosaženo. V zaplněné konferenční místnosti se sešli naši i zahraniční účastníci. Po přednesených příspěvcích následovala bohatá diskuse. Historie 80 let organizované psychologické činnosti nás řadí v tomto směru mezi kulturní země, peripetie této cesty dávají zahlédnout něco z pohnutých osudů výbojů ducha ve střední Evropě ve 20. století. Bylo možné reflektovat dvojí kořeny psychologie v této zemi: německé, popř. židovské na Německé univerzitě v Praze (v referátu Daniela Hellera zazněla jména světových osobností patřících zároveň Praze, jako jsou Wertheimer, Lindworski, Utitz a další), i psychologie české, jež se postupně pevně uchytila nejen na Univerzitě Karlově v Praze (Krejčí, Příhoda, Doležal, Váňa, Tardy aj.), ale též na univerzitách v Brně (příspěvek prof. Švancary připomněl dílo Rostoharovo, Konečného a dalších) a v Olomouci (příspěvek doc. Plhákové nás uvedl do zrodu a rozvoje psychologie na Palackého univerzitě v Olomouci). Prof. Křivohlavý s dr. Galvasem prokázali ve svém příspěvku sílu ducha vítězícího nad oslabeným tělem. Dr. Baštecká v zasvěceném zamyšlení nad proměnami klinické psychologie u nás v posledním čase ukázala, jak se z rozmanitých tradic a přístupů rodí nová paradigmata. Padla i jména osob, jež v kontextu doby nejsou asociovány s toliko pozitivním ohlasem. Nasvícení těchto osobností z různých stran ukazuje dobovou podmíněnost mnohého i různorodost možných pohledů. O někom bylo možné hovořit jako o člověku, který z určitého pohledu pomáhal psychologii přežít i zlé časy dvojí totality (za války a po r. 1948) a svou angažovaností vytvářel jistý prostor pro uplatnění těch, kteří by za jiných okolností neobstáli. Na druhé straně bylo možné snést konkrétní doklady křivd, které se takto udály konkrétním lidem. Učíme se tak stanout před historií v úctě a zároveň z ní vyvodit důsledky. Spíše jde o společné úsilí pravdu hledat a jí se přibližovat, ve smyslu toho, co mi jako studentovi hluboko za éry minulé jako úkol v podobě dedikace do své učebnice „Psychologie“ vepsal dříve již zesnulý prof. Metod Habáň z Olomouce: „Ať žijí hledači pravdy!“

Mark SelikowitzPraha, Portál 2005. 197 s.Kniha australského autora je praktickou příručkou zejména pro rodiče a vychovatele dětí s Downovým syndromem. V souladu s novějšími poznatky, které činí osud těchto dětí radostnější, je laděna optimisticky. Klade si za cílzodpovědět otázky, jež tanou na mysli rodičům zaskočeným tím, že se jim dítě s Downovým syndromem narodí, i jejich okolí. Zabývá se užitečností programů rané péče a dalších přístupů, jež by měly podpořit vývoj těchto dětí.Nabízí pomoc při řešení otázky, zda má dítě navštěvovat speciální školu anebo se vydat po cestě integrace.Úvodní kapitoly nabízejí pomoc v prvotním setkání rodičů s dítětem s postižením po jeho příchodu na svět. Učí je rozumět vlastním reakcím a zpracovávat je. Prostor je věnován i dopadu nové situace na manželství a rodinudítěte. Věnuje pozornost zdravým sourozencům a pomáhá jim postižení vysvětlit.Srozumitelně je vysvětlena historie Downova syndromu, jeho typické projevy a příčiny. Názorně je přiblížena různost forem Downova syndromu a je podán výklad chromozomálních odchylek. Kniha nastiňuje typický vývoj dítěte sDownovým syndromem, jeho silné i slabé stránky, příznačné nerovnoměrnosti a zvláštnosti ve vývoji jednotlivých psychických funkcí a osobnosti. Pozornost je věnována též nemocem, jimiž tyto děti nejčastěji trpí. Ukázány jsounové možnosti medicíny, jež zásadně proměňují životní vyhlídky těchto dětí. Autor nepřehlíží ani některé nápadnosti v chování (plazení jazyka, slinění, záchvaty vzteku) a radí, jak na ně.Další část knihy je věnována službám pro děti s Downovým syndromem a jejich rodiny. Je vysvětlen koncept rané péče, v českém překladu ne zcela přesně nazvaný jako včasná péče. Respitní péči, zde nazvanou odlehčovací, jsmesi s profesorem Matějčkem zvykli nazývat péčí úlevnou. Text by se zde hodilo doplnit poučením o preventivních lékařských prohlídkách. Hovoří se o výchově k samostatnosti, o sexuální výchově a prevenci sexuálního zneužití, opracovní přípravě dětí. Autor je si vědom, že rodiče hledají pomoc i mezi alternativními léčebnými přístupy a nabádá k jejich střízlivému a kritickému hodnocení.V závěru knihy je věnována pozornost pravděpodobnosti početí dalšího dítěte s týmž postižením a diagnostickým testům v průběhu těhotenství. Zde bych si, vzhledem k humanistickému přístupu autora a s oceněním jeho empatiedo situace rodičů, přál více ohledu vůči nenarozenému dítěti, o němž je zde referováno spíše z hlediska objektu než jako o živé bytosti. V příloze knihy je připojen výčet českých knižních titulů k tématu mentální retardace aDownova syndromu i seznam užitečných adres.Knihu považuji za prospěšnou a průkopnickou pomůcku pro rodiče a vychovatele dětí s Downovým syndromem, vyjadřující moderní, na podporu vývoje dítěte v rodině a k integraci směřující přístupy. Je psána srozumitelně azaměřena prakticky. Knížka by měla být k dispozici pro rodiče na pracovištích zabývajících se pomocí těmto dětem a jejich rodinám.