Třikrát a dost.
Jiří Růžička, 3/2005Darja KocábováPraha, Kalich 2004. 128 s.Jednou jsem nazval Darju Kocábovou první dámou české psychoterapie. Ani po létech se nic nezměnilo. Darja Kocábová pozvedla českou psychoterapii psychóz z roviny teorie do každodenní syrové praxe.Otevírat naději a víru dokázala i za doby nejhorší totality, pod dohledem státní bezpečnosti a v ponižujících podmínkách tehdejší hierarchie. Poskytovala svým pacientům mnohem více, než bylo požadováno: věnovala jim svůjzájem, volný čas, všechny své duševní síly, lásku. Někteří kolegové jí úzkoprse vyčítali"překračování hranic", ke kterým nikdy ani ve snu nedorazili,"přílišnou angažovanost a subjektivismus", aniž by samisobě přiznali jen vlažný zájem o druhé, obavy i štítivost nechat se dotýkat smrtelnou nemocí druhých. Jiní se zase oháněli povrchně vzdělanými, o to však hlasitěji a nepřesně formulovanými"citacemi", které mělyprokázat teoretickou nezakotvenost její práce. Darja reagovala po svém. Vytrvale a neochvějně se dál starala o ty nejubožejší. Vášnivě a poctivě, před kolegy, rodinou i přáteli, obhajovala své vnímání nemocných, názory na svojipráci i zcela osobitá rozhodnutí, která ve své práci činila.Kolikrát jsem viděl její slzy, bezradnost i zoufalství a obavy, které ve své práci s psychotiky různých diagnóz měla. Pozorně naslouchala názorům a zkušenostem kolegů. Čekala, s vírou a nadějí, že ji někdo poučí tak, abynové vědění mohla přijmout a okamžitě je přinést svým pacientům. Mnohokrát jsem pak viděl její zklamání, když jasnozřivě odhalila, že to nové a zaručeně průlomové zázraky nepřinese. Vždy se vracela ke své"obyčejné"aosvědčené metodě pozorného a účastného naslouchání a k ochotě udělat vše, co je možné, aby se pacientovi vedlo byť nepatrně lépe. Zajímala se o rodinu, životní podmínky, zvala příbuzné, známé pacientů, spojila se s bydlištěm aobvodními lékaři, se svými pacienty vedla korespondenci, neváhala za nimi zajít nebo zajet do míst jejich bydliště, do nemocnice, když ochořeli. Radovala se z každé dobré zprávičky a trápila se, když se jim nedařilo. Nikdy jevšak svým zájmem neobtěžovala ani si je nezavazovala.Útlá kniha, kterou Darja Kocábová o svých zkušenostech sepsala, patří k tomu nejcennějšímu, co bylo v naší psychoterapii sepsáno. Osobní zkušenost sděluje rovnou, bez sevření a omezení akademickým jazykem, stavovskýmifloskulemi či teoretickými frázemi. Zdraví a nemoc u ní zaujímají zcela jiné, nežli hodnotící, natož pak diskriminující hledisko. Když autorka píše o kolegyni, vidí ji stejným okem, jakým pohlíží na nemocné - a u nich zasespatřuje rysy, které obdivuje u zdravých. Nemoc či neštěstí, které potkalo bližního, je pro Darju nikdy nezpochybňovanou výzvou a povinností být mu v zápase o zdraví po boku.Nechci rozebírat jednotlivé povídky - takový počin by byl míjením a nepodstatným šťouráním. Přeji Darje pevné zdraví a sílu k dalšímu vyprávění, která jsou u nás možná jediným pravým svědectvím toho, co se v psychoterapiiotevírá, co je v ní potřeba a oč v ní skutečně jde.
