Online archiv

Dnešním mužům chybí zdroj sebeúcty, z otců se stávají směšné figurky, synové nemají vzory. O dnešní západní kultuře se začíná stále více hovořit jako o „společnosti bez otců“, případně jako o „společnosti sourozenců“. V době, kdy feministické hnutí postupně sílilo, muži ještě spali spokojeně na vavřínech. Dnes pomalu procitají a zjišťují, že realita kolem se proměnila víc, než jsou si možná ochotni připustit.

Je zajímavé, kolik potrefených odborníků (a rádobyodborníků) se ozvalo a pod praporem všeobjímající morálky odsoudilo názor doktorky Douchové. Připadal jsem si jako při čtení školních slohových prací na téma „nevěra je špatná“ - pojďme ji, hoši a dívky, odsoudit. Výsledkem byla povedená verbální exhibice od latinských citátů až po výkřiky o perverzi, která jaksi pominula prostý fakt, že i ve fungujících partnerských a manželských svazcích nevěra jednoduše existuje. Ať již ji nazveme rekreační, konstruktivní nebo se vzdáme všech přívlastků, platí pro ni to, co pro nevěru obecně: zdaleka ne ve všech případech musí být devastující či rozvracející. Tvářit se charakterně a strkat hlavu do písku je stejně efektivní, jako když v rámci protidrogové prevence dětem nesdělíme, že drogy nejsou jen špatné, ale mohou na začátku užívání přinášet i výrazně příjemné a zajímavé zážitky. Jsem rád, že alespoň někdo pojmenovává věci pravým jménem a je schopen překročit svůj vlastní stín (o to víc mě překvapuje, kolik renomovaných či alespoň mediálně známých psychologů toho není schopno). Pro řešení vlastních manželských starostí bych si proto vybral jako poradkyni doktorku Douchovou, neb o tom, že nemám smilnit, si můžu sám přečíst v bibli.

Brian McNairPraha, Portál 2004. 184 s.Na obálce knihy se dočteme, že předností publikace je její stručnost a srozumitelnost. A kniha skutečně je stručná a srozumitelná. Domnívám se však, že zmiňovaná stručnost je zde spíše kamenem úrazu než předností. Může totižčtenáře zmást, protože mu neumožní proniknout do zvolené problematiky hlouběji. Tím mimochodem místy začíná trpět i avizovaná srozumitelnost. Méně je někdy více, a tak snaha dostat do útlé publikace téměř všechny tematickéokruhy, kterými se zabývají teorie masové komunikace, je poněkud bláhové. Hned na prvních stranách mě vyvedla z míry autorova definice žurnalistiky:"Jakýkoli vytvořený text v písemné, zvukové nebo vizuální podobě, kterýje publiku předkládán jako pravdivé oznámení nebo záznam jisté, až dosud neznámé (nové) skutečnosti existující v současném společenském světě."Tato definice by se hodila docela dobře na zprávu jakožto základnízpravodajský žánr, ale žurnalistických žánrů existuje mnohem více. Též slovo pravdivé přináší jisté nesrovnalosti, neboť nárokuje si novinář skutečně beze zbytku sdělení"pravdivé"? Nelíbí-li se autorovi slovo"objektivita", co třeba"ověřenost"zprávy? A copak všechny žurnalistické žánry pracují s novou informací? Kniha je rozčleněna na dvě části, přičemž první z nich se nazývá"Základy a kořeny".Důvod, proč je právě do této části zahrnuta i kapitola o účincích žurnalistiky, mi zůstává utajen. Pokud nicméně pomineme tento fakt, potom rozhodně nemůžeme pominout, že účinkům médií na jednotlivce je věnována jen jednastránka a je popisován pouze jeden model účinků. Druhá a rozsáhlejší část knihy pojednává o faktorech ovlivňujících žurnalistickou produkci a je (alespoň z mého pohledu) více sociologická. Podtrženo a sečteno, hodnota knihyspočívá především v úhlu pohledu autora, v jeho zkušenostech a postojích, na základě kterých se mimo jiné poměrně často vymezuje proti jiným definicím, postřehům a názorům na současný stav mediálního světa. Publikace jeskutečně čtivá, a to i díky tomu, že je doplněna o mnoho osobních postřehů a konkrétních příkladů nejnovějších i populárních událostí, které se v médiích za poslední dobu objevily. Může tak proto velmi dobře rozšířit obzorylidem, kteří o žurnalistice (médiích či masové komunikaci, chcete-li) již něco vědí. Taková konfrontace je velmi podnětná a důležitá. Pro ty, kteří se však teprve ponořují do znalostí souvisejících s uvedenou tematikou, budenejspíše zdrojem poněkud nepřehledným a matoucím. Prakticky vzato, ke zkoušce z masové komunikace studentům patrně stačit nebude. Za základní kameny diskutované problematiky proto ještě stále považuji např. díla Kunczika,McQuaila či DeFleura a Ballové. Knihu Briana McNaira oproti tomu vnímám jako třešničku na dortu, která zachutná především poučeným. Ti se potom mohou sami rozhodnout, jakou chuť si radostně ponechají v paměti, a jaká v nichvyvolá další možné konfrontace a postoje.