Online archiv

Staneme-li se svědky napadení, měli bychom se snažit napadeným lidem pomoci jednoduše proto, že bychom sami ocenili, kdyby někdo v takové situaci nouze pomohl nám. Není to tak dávno, kdy mou manželku napadl v obchodě na Národnítřídě muž. Ač znalá karate, vyvázla spíše se štěstím. Během potyčky, které byla svědkem celá fronta, jí nikdo nepomohl. Pouze prodavačka na ni křičela, ať se jdou prát ven. Protože není obdobně lhostejný dav neobvyklým jevem,nepovažuji za vhodné, aby byli lidé odrazováni od pomoci a odkazováni na profesionály, neboť bychom poskytli alibismu generální pardon. To, že máme právo nezakročit, bojíme-li se sami o své zdraví či život, není nutnépřipomínat, myslím, že si je každý tohoto práva vědom a v konkrétní situaci se podle něj rozhoduje. Netroufá-li si, mělo by být minimálním krokem zavolání policie, jejíž výkony jsou ovšem v obdobných situacích proměnlivé, atudíž ne zcela spolehlivé. V konkrétní situaci se rozhodujeme nejen podle stavu útočníka, typu útoku a pokročilosti celé situace, ale také podle vlastního stavu a kondice. Proto se může naše chování situačně lišit. V některýchpřípadech jsem byl troufalejší, jindy bázlivější. Vzpomínám si, jak jsem se v metru zastal ženy, kterou obtěžovali dva muži, a ti proti mně k mému překvapení tasili nůž. O něco později jsem byl v metru svědkem toho, jak tamrozkurážený, do půli těla svlečený muž pořvával velmi agresivně na lidi na eskalátorech. Nevím, jak to dopadlo, protože jsem zrychlil s tím, že jsem si v duchu řekl, že je tam snad dostatek lidí, kteří by zakročili. Stručněřečeno jsem se zachoval zbaběle. Doposud jsem - a to je možná na tom celém to nejvíce zavádějící - ilustroval svá tvrzení vypjatějšími situacemi. Většina situací však taková nebývá. Za svůj život jsem se stal jen jednou obětíloupežného přepadení střelnou zbraní (bez zbytečného vyjednávání jsem tenkrát vydal svou aktovku). Proti tomuto extrémnímu zážitku stojí nepočítaně situací, které pro mne nepředstavovaly žádné, anebo jen velmi malé riziko. Užjenom naznačená tendence pomoci anebo neodejít totiž řadu útočníků odradí. Většina dalších situací se odehraje jako oční souboj nebo je řešitelná klidnou domluvou. Proto by bylo nemístné, kdybychom kvůli extrémním případůmrezignovali na každodenní situace běžné pomoci, které nás tolik neohrožují, ale druhým mohou výrazně prospět. Poskytnutí první pomoci je příklad za všechny. Nevylučuji, že navzdory výše uvedeným prohlášením o tom, že si máme vpřípadě napadení pomáhat, se mi v brzké době stane, že se stanu svědkem napadení a budu se bát pomoci. Neudělám možná nic více, než že zavolám policii. Na toto jednání budu mít zcela jistě právo. Ale současně se budu stydět. Avždycky budu velmi obdivovat lidi, kteří se v takové situaci pokusí o více, místo toho, abych spekuloval o tom, zda takové jednání bylo rozumné.

Mám rád pohádky. Poslední kniha, kterou jsem dnes předčítal, byl Krtek a medvědi. Poslední film, který jsem viděl, byla pohádka o Nebojsovi. Jsem vděčný dětem, že mi poskytují záminku, a tak nepůsobím svým zájmem nepatřičně.Hlavní důvod mé náklonnosti tkví v tom, že se s pohádkovými hrdiny identifikuji, a prožívám tak jejich šťastně končící dobrodružství. Je úžasné, jak se v různých kulisách opakuje stejné poselství o síle naší imaginace. Mám rádNekonečný příběh od Michaela Endeho. V něm malý Bastien nachází říši Fantazie, která je ohrožena Nicotou. Den po dni se pomalu tato říše rozpadá. Chceme-li zachránit její duši, je třeba nejen snít, ale i jednat. I když se říšerozpadne, můžeme ji z malého kousíčku znovu stvořit v původní kráse a propojit ji s naším životem. Myslím, že Fantazie je táž říše jako Země Nezemě v Peteru Panovi. I tam lze odletět z normálního světa. Podmínkou létání jetrocha vílího prachu a to, abychom dokázali myslet na něco hezkého. Pak už se můžeme vznášet. Úspěšné počínání v Zemi Nezemi se odrazí i tam, odkud jsme původně odletěli. Mám rád Dorotku z Čaroděje ze země Oz. Když na koncicelého příběhu zjistí, že nemusela tak strastiplně hledat svůj domov, že stačilo třikrát sklapnout podpatky kouzelných střevíců a na domov pomyslet, má pocit zbytečné cesty. Je však poučena, že střevíce pomáhají jen těm, kteřívěří vlastním schopnostem. Bez cesty, na níž Dorotka pomohla strašákovi objevit jeho rozum, lvovi jeho odvahu a cínovému panáčkovi jeho srdce, by se vrátit domů nemohla. Pohádky zdůrazňují vizi a naši víru v její dosažení. Zvize vyzařuje energie stejně jako z uvedených pohádkových krajin. Jednou z takových pohádek je také Perníková chaloupka. Malé děti se místo rezignace rozhodnou v temnotě najít světlo. To je sice dovede do nezáviděníhodnésituace, ale nakonec přece jen zvítězí. Důležité je vizi mít, zavádějící vizi lze korigovat. Pokud nám však vize chybí, nestane se nic, a my se ztratíme ve zmatku duše. Zdají-li se vám pohádky odtržené od reality, připojujiskutečný příběh o tom, jak naši rodinu posledně jmenovaná pohádka loňskou zimu zachránila: Byla již noc, když jsme v nestřeženém okamžiku sjeli z cesty a s každým dalším pokusem vymotat se z bludného kruhu jsme se dostávalihlouběji a hlouběji do temného lesa. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že se pokusíme vrátit zpátky, jsme se s autem propadli ledovou krustou tak, že se auto podvozkem o led opřelo a stalo se nepojízdným. Hluboko v lese, mimojakýkoli signál, jsme zůstali s manželkou a dětmi ztraceni. Vzpomněli jsme si však na perníkovou pohádku. A tak jsme se rozhodli, že děti zabalíme, vezmeme si s sebou jen to nejnutnější a půjdeme lesní cestou, dokud nenarazímena nějaké světlo. Po mnohakilometrovém pochodu se zničehonic les rozestoupil a na palouku se objevila osvětlená chaloupka. Ne, nebyla z perníku - byla to služebna pohraniční stráže. Stráž se o nás postarala a pak se vydala dozimy vyprošťovat naše auto (ještě jednou jim touto cestou děkuji). O půlnoci jsme se ocitli ve vytopeném hotelu plni síly z nenadálého vítězství. Mám rád pohádky.