Online archiv

Každý správný Američan se široce usmívá a je „happy“. Americká mentalita se svými optimistickými kvalitami kontrastuje s temnou, životem znuděnou mentalitou Evropanů. Podle amerického psychologa Jeremy D. Shafrana nejde jen o obecně přijímaný stereotyp. Má něco do sebe. Optimismus je v Americe silný a přirozený životní zdroj. Je inspirovaný rozvojem první moderní světové demokracie, vytvářel se díky tomu, že Amerika se stala útočištěm emigrantů, kteří byli ve své domovině vystaveni perzekuci, útlaku a chudobě. Je ideálem země rovných příležitostí a společnosti, kde tvrdá práce umožní každému vést takový život, který byl dříve vyhrazen jen privilegovaným vrstvám aristokracie. „Ale všichni víme, že tyto ideály maskují velmi odlišné pozadí reality,“ říká Shafran. „Rozdíly mezi bohatstvím a chudobou jsou v USA větší než v ostatních rozvinutých západních zemích. Je jednou z mála zemí bez všeobecného zdravotnického systému. Americký sebeobraz země rovných příležitostí maskuje fakt, že jsou tu masivní rozdíly v sociálních i ekonomických podmínkách, do nichž se lidé rodí. A podporuje zároveň opodstatnění obviňovat neprivilegované, že je to jejich problém.“ Tyto hodnoty mohou být podle Shafrana snadno přeloženy do morálního imperativu „být šťastný“. To vede k zákeřnému, rafinovanému typu útlaku, který umlčuje i lidi strádající psychickými problémy nebo fyzickou nemocí, odsuzuje je jako neúspěšné nebo morálně nedostatečné. Americká novinářka Barbara Ehrenreichová napsala před několika lety knihu o svém osobním zápase s rakovinou prsu, v níž kritizuje americkou neúnavnou, houževnatou podporu pozitivního myšlení. Pozitivně psychologický přístup k otázce nemocí se podle ní transformoval v morální povinnost zůstat veselí i tváří v tvář chronické nemoci. Rakovina se stává „darem“, příležitostí naučit se mnohým potřebným lekcím. Ehrenreichová píše o svém obrovském pocitu izolace, když bojovala s rakovinou, protože kulturní tlak nutil její zkušenosti ubírat se „pozitivní cestou“. V jednom on-line bulletinu podporujícím pacienty s rakovinou napsala o svém zoufalství a vzteku, odpovědí jí byla snůška rozhořčených, nesouhlasných reakcí.

Iveta Radičová přijela uprostřed léta do Prahy na konferenci Restart kariéry vyprávět, jaké to bylo stát se ze socioložky političkou a posléze premiérkou Slovenské republiky a pak se zase vrátit k vědě a práci vysokoškolské pedagožky. Je pohotová, vtipná a vysvětluje, že vyznává styl politiky, v němž se místo velikášství uplatňuje velkorysost, místo nepřátelství dialog a místo nadutosti pokora.

Slyšet hlasy, to je dnes považováno za jasnou známku narušeného duševního zdraví. Je však možné, že našim dávným předkům sluchové halucinace v každodenním životě pomáhaly učinit důležitá rozhodnutí a zvyšovaly jejich šance na přežití.

Známe to z přírodopisných filmů: člověk odchová opuštěné mládě divokého zvířete a pak se dlouho trpělivě snaží o jeho návrat do původního prostředí. Napjatě čeká, jak to dopadne. Co když se situace obrátí a adoptivním rodičem se lidskému mláděti stane zvíře?

Ovlivňuje emoce, ale i řadu rozumových funkcí, dokonce dokáže zasáhnout do stavby mozku. Umí ukolébat k spánku, pomáhá mobilizovat síly v kritických situacích i vybudit až na pokraj infarktu. Hudba zasahuje do našeho každodenního života víc, než tušíme – dokonce i když nehrajeme na hudební nástroj a neumíme zpívat.

Na trhu práce citelně přituhuje a podmínky pro získání zaměstnání jsou mnohem drsnější než před několika lety. Na druhé straně můžeme sledovat i pozitivní trendy. Například přátelštější pohled na věkově heterogenní týmy. Postupně přibývá firem, které zjišťují, že jejich zaměstnanci „jedou nadoraz“ a že efektivitu pomůže zvýšit spíše lepší komunikace a vzájemná důvěra.

Tvář je vizitka, jíž oslovíme partnera ještě dřív, než z tašky vytasíme kartičku se svým jménem, tituly a zajímavou oblastí, v níž pracujeme. Odhadnout člověka při prvním setkání je důležitý evoluční mechanismus, který nám napovídá, jestli máme před sebou potenciálního partnera, nebo nepřítele.

Rozhovor s Danou Drábovou

Po měsících příprav na zkoušky je třeba změnit taktiku – poslední dny bychom měli věnovat hlavně posilování sebedůvěry. Už nemá smysl zdůrazňovat, co kterému žákovi dělá problémy, a místo celkového „opáčka“ svým svěřencům doporučte, ať si zajdou do kina nebo zahrát volejbal.

Nevíte, pro jaké povolání se rozhodnout? Cítíte, že potřebujete ve své kariéře změnu, ale nemáte jasno, v jaké oblasti nové uplatnění hledat? Vraťte se do dětství a vzpomeňte si, čím jste kdysi chtěli být…