Online archiv

Narcismus jako komparativní výhoda Sledování všech zveřejněných duelů i samostatných vystoupení obou prezidentských kandidátů potvrdilo, že narcismus, vlastnost chápaná nejčastěji jako něco negativního, může být v aplikované politice komparativní výhodou, která možná postačí k získání nejvyšší státní funkce - funkce prezidentské. Když jsem pozoroval projevy obou kandidátů, bylo evidentní, že profesor Švejnar za profesorem Klausem pokulhává hned v několika sice zcela nepodstatných, ale pro úspěch v užité politice klíčových aspektech projevu. Výpovědi profesora Klause byly oproti projevům profesora Švejnara mnohem živější, přesvědčivější, charismatičtější a sexy. Čím to bylo? Jenom a jenom promítáním páně prezidentova narcismu do jeho předvolební kampaně, projevů, argumentace a vlastně i každého gesta. Zatímco profesor Švejnar vsadil na notečku slušného, ohleduplného, demokratického a na většinový souhlas vázaného projevování svých postojů i návrhů konkrétních řešení, Klaus vsadil na notu přesně opačnou - a vyhrál. Klausova argumentace byla velmi často subjektivistická, často podložená vnitřním přesvědčením pana prezidenta více než fakty a mnohdy docela arogantní. Všechny tyhle lidské projevy - arogance, podujatost, přesvědčení o výsostné a primární důležitosti vlastního názoru - jsou samozřejmě nejčistšími projevy narcismu. Přesto jimi (těmi projevy) či jím (tím narcismem) profesor Klaus jednoznačně zvítězil. Byl totiž díky té lidské a trochu komické sebestřednosti mnohem bližší elementární člověčině než vždy objektivizující Švejnar, slibující co nejširší konzultace co největšího množství expertů. Klausovo ego, jeho trochu přifouklé JÁ, prostě bylo mnohem a mnohem zábavnější a přitažlivější než Švejnarova solidnost za každou cenu.

/ Sloupek Jiřího X. Doležala /

Nový ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (vypisovat jeho celé jméno je nad možnosti tohoto textu, končí slovy „vévoda krumlovský“) dal českému národu mimořádnou příležitost ukázat malost v té nejhrůznější podobě, která by snad svou intenzitou a rozšířeností zarazila i samotného Freuda. Je sice pravdou, že se Karel Schwarzenberg může stát závažnou brzdou rozšiřování Evropské unie a že v nejhorším představitelném případě můžeme počítat i s útoky tureckých sebevrahů v Praze. Rod Schwarzenbergů má totiž v erbu uťaté hlavy Turků. Kromě tohoto detailu si těžko může kdokoliv příčetný představit do role šéfa naší diplomacie vhodnější osobu. Diplomacie odnepaměti - a existence e-mailů na tom nic nezměnila - stála na osobní autoritě vyjednavače, na individuálních vazbách, na jeho prověřenosti, věrohodnosti a odpovědnosti. A v naší zemi nikdo srovnatelně konkurenceschopný pro daný úkol není. Zajistit, aby v integrované Evropě byl hlas naší desetimilionové loužičky alespoň trochu slyšet, je ale více než potřebné. Prověřenost a individuální vazby má kníže budované pět set let. A my občané můžeme být více než rádi, že místo aby lovil kance, jezdil na koni, ochutnával úrodu vína či jinak užíval majetku na svých panstvích, tak bude chodit v zájmu země každé ráno do kanceláře debatovat se senegalským velvyslancem pověřeným i pro Quineu a Gambii, že toho českého Vencu, co si z Conacri chtěl přivézt kilo heráku a chytli ho tam, nemají sníst, ale pustit. Reakce občanů však jsou jedním křikem komplexu méněcennosti a ukazují, že naše populace je zralá buď na psychoanalýzu, nebo na psycholytickou dávku LSD, či nejlépe na obojí. Občan prezident Václav Klaus pro MF Dnes prohlásil: „Každý člověk, kterého jsem viděl od té doby, co jsem zaslechl jméno Karla, Schwarzenberga, se na to díval s pootevřenou pusou a říkal, to si děláte legraci. To snad není pravda. Myslím, že to je všeobecný názor v této zemi, žádné specifikum Václava Klause.“ Občan europoslanec Jan Zahradil (ODS) zase do novin povídal: „Já se s panem Schwarzenbergem nesmířím a budu ho bedlivě sledovat, co jak dělá.“ Občanka či spíše soudružka poslankyně Kateřina Konečná (KSČM) zase v diskuzi před hlasováním o důvěře vládě Mirka Topolánka prohlásila: „Pokusím se hovořit pomalu, aby mi rozuměl i pan Karel Schwarzenberg.“ A to jsou hlasy jen těch občanů nejobčanovatějších, kteří alespoň artikulují. Co na adresu knížete slyšet v hospodách nižších cenových skupin či čísti v diskuzích na webu, nelze tisknout. Abych uvedl faktory, které ještě vstupují do hry: občanka Konečná má nenávist k aristokracii ve svém politickém programu diktovaném Stranou a je jí šestadvacet. Občan Klaus zase je o hlavu, občan Zahradil pak o hlavu a půl menší než napadený aristokrat. Přes tyto jistě působící veličiny jsem však přesvědčen, že primárním při popsané rejekci je normální mindrák. Pohnutky poslankyně Konečné jsou představitelné a stejné jako u rejekcí v hospodách. Knížepán má peníze… Až se soudružka vdá a porodí, přestane se o politiku zajímat. Europoslanec Zahradil má motivy komplikovanější - stav u něj vyvolává hlubokou kognitivní disonanci. To on je pan evropský, má kancl v Bruselu i ve Štrásburku, má na to papíry, a furt nic. Furt ho v tý Evropě lidi neberou vážně jako toho divnýho pavouka, co teď sedí v Černínu! Proto je na vědomé úrovni třeba pavouka s rodokmenem jednoznačně odmítnout. V ještě komplikovanější pozici je Václav Klaus. Už nástup do křesla po Václavu Havlovi, který v politice hrál skutečně první ligu, byl hořkou pilulkou. Na rozdíl od Havla, Klause do té velké politiky ani americký prezident, ani britská královna, ba dokonce ani ten dalajlama nevzali, hraje v mezinárodní politice roli velice skrovnou. A teď se odněkud z orlických lesů vynoří cosi, co znají skutečně v celé Evropě! AU! Proto jediné, co mne chrání, abych Karla Schwarzenberga nelitoval, je vědomí, že je na závist za ty generace zvyklej.