Online archiv

V listopadovém čísle mě zaujaly články Neurofeedback: dokáže vyléčit neklidné děti a Oběť - proč se násilníkovi nebrání? První především tím, že docela objektivně ukazuje, co lze vlastně feedbackem, který se mimochodem stal velmi módní záležitostí, tzv. napravit. V naší republice bohužel pedagogicko-psychologické poradny jak na běžicím páse „vyrábějí“ diagnózy ADHD (správněji by to měl stanovit neurolog anebo neuropsycholog, případně psychiatr) a tahle zběsilost k nám dorazila z Ameriky. Ne všechny hyperaktivní („živé“) děti musejí mít nutně nálepku syndromu ADHD. Kolegyně Čírtková ve druhém textu naprosto srozumitelně a erudovaně vysvětluje viktimizaci a související jevy, její článek patří opravdu k jisté úrovni, kterou dle mého názoru jinak časopis ztrácí. Mám na mysli nejen autory příspěvků (často i nepsychologové, případně čerství absolventi), ale i jednotlivá témata.

Nemohu v tomto článku souhlasit s větou: ... grafologové někdy stojí na samé hranici „pseudovědy“... Grafologie jako taková je samozřejmě solidní vědou založenou na empirii i vědeckých znalostech souvisejících úzce s psychologií (psychologie osobnosti, psychopatologie aj.) i jinými vědními disciplínami. Vlastně už od 6. století před naším letopočtem se objevují soudní znalci písma. A takto bych mohl pokračovat dále. Grafologický rozbor (písma) je psychodiagnostickou projektivní technikou a analogicky dle vyjádření zmíněného autora by pravděpodobně i další projektivní metody (kresebné, ROR či jiné) mohly být pseudovědou. A to je samozřejmě scestné. Validizační studie zcela jasně prokázaly, že psychologie písma je dostatečně efektivní metodou, která není založena na náhodnosti, a že mezi písemným projevem a osobností pisatele jsou úzké a metodicky uchopitelné vztahy. Validita, tj. zda skutečně metoda měří, ukazuje to, co má (co se od ní očekává), se udává v 80 %. Která „pseudověda“ by se takovouto validitou mohla pochlubit? I slavný psycholog Eysenck připouští, že grafologie je úspěšnější než leckteré osobnostní dotazníkové metody.