Online archiv

Comenia Script II.:

Co se v poslední době dočítám o módě a jejím diktátu (např. PD 5/2012, 6/2012), daleko přesahuje onu nadsázku v personifi kaci dámy, která nám říká, co se má nosit. Už to není nadnesené rčení, ale ve skutečnosti to začíná zavánět skutečnou totalitou: 1. Personalisté by měli vybírat lidi podle toho, zda uchazeč má na sobě značkový oděv. A to, co umí, kromě znalosti posledního módního stylu, je tak jaksi méně důležité. 2. Firmy by měly více dbát na dress code a nestydět se přinutit programátora obléci do saka a kravaty, přestože jeho jedinými společníky bude drobečky zasypaná klávesnice a žhnoucí monitor. A to jenom proto, že existuje nějaká firemní kultura, která si na tom zakládá. Samotné výzkumy ze sociální psychologie ukazují, jak velká je to pitomost, řídit se oblečením: Stejný člověk se stejnými schopnostmi s logem krokodýla na košili má větší šanci, než když krokodýla nemá… Tak si říkám, proč z nás někdo chce udělat prostoduché věšáky na hadry s logy... Je to totalita, ponechat lidem jen málo místa pro to, aby mohli být sami sebou, snaha zmáčknout je do jednoho mundúru je skutečně spíše manýra autoritářských organizací. Jedinečným způsobem, jak ukrást osobnost, je právě vnutit člověku oblečení, které nechce a které je konformní. Mimo jiné je to osvědčený způsob v armádě, kde jsou stanovená nařízení toho, jak má být voják upraven, což je velice vděčný důvod, jak seřvat podřízeného do bezvědomí za neupravenost dle předpisu, ačkoli jinak vše opravdu důležité má v pořádku. Ovládnu-li alespoň část svobodné lidské vůle, tak mám šanci ovládnout ji postupně více. A nařídit přesný výzor oblečení a nezdůvodnit proč, vypadá poněkud zvláštně. Tedy pokud ovšem nepracuji jako potápěč. A že daný formální úbor třeba v bance není nezbytný, ukazují dny neformálního oblečení (nejčastěji pátky), kde jsou všichni v pohodě, i když není dodržen dress code. A pokud nechceme operovat vojenskou službou, tak stačí dnes mediálně oblíbená módní policie, která odchytí nešťastníka a hezky ho strhá za to, že si dovolil vzít si na sebe něco jiného, než si módní policistka myslí, že je in. Že se to týká zatím jen celebrit? Už dnes je sem úspěšně zavlečen trend, že ženské nohy, které nejsou oholeny, případně důkladně oškubány, nejsou přípustné. Tento zásah do soukromého a zcela přirozeného tělesného schématu je v některých zaměstnáních dokonce posvěcen předpisy. Kde potom bereme drzost ošklíbat se nad náboženskou policií v muslimských zemích, která naopak kontroluje, zda není plnovous mužů příliš zastřihován a žena je předpisově zahalena. Jen povrchní člověk lpí pouze na formě, a ne na obsahu. Proto když někdo říká, že studenti mají chodit nějak oblečeni, např. nepřípustné mají být bermudy, topy bez ramínek, minisukně, protože je to možno chápat jako sexuální obtěžování, tak předpokládá, že hodláme posuzovat studenty podle toho, co mají na sobě a jak moc nás tím sexuálně (autor tohoto výroku zřejmě nežije v ČR) urážejí. Mimochodem pedagogové v ČR nejsou naštěstí neandrtálci, aby to na ně platilo. Vzdělání není o dojmu, ale o výkonu. A student s gothic líčením sice může mezi jinými působit jako pěst na oku, ale neznamená to, že má méně rozumu. Důležité je to, co mají studenti v hlavě, a ne to co mají na hlavě! A pokud přijdou na přednášku v plavkách, pravděpodobně tím chtějí něco světu říci. A jako psychology nás spíše zajímá, proč to má na sobě, než abychom mu diktovali, co má mít, aby se proboha neodlišoval. Doba stádního hovadství a nevyčuhování z davu, abychom nenarazili, snad již skončila. Je sice zřejmá snaha vmáčknout nás do jiného diktátu, kterému zatím, zdá se, odoláváme (viz ona skutečnost, že pořád nenosíme to, co je úplně in dle stylistické knihy) a nekupujeme ono vnucené módní zboží. Naštěstí skutečně velké osobnosti na tato pseudopravidla zvysoka kašlou. Znám jich několik. Někteří chodí v rifl ích nebo v nepadnoucím obleku a v ruce mají síťovku, přesto jejich práce a myšlenky vydají za tisíce konformních ovcí ve vnuceném oblečku s univerzálním úsměvem vtetovaným do tváře. K „nejúžasnějším“ výkřikům paní módy patří tvrzení, že se oblékáme pohodlně. Máme se snad oblékat nepohodlně? Asi ano. Nebo: v létě je prý horko a lidé se oblékají méně a kvalita oblékání se tím snižuje… Zajímavé - každá kráva ví, že když je horko, tak zaleze do stínu, ale jen člověk (údajně rozumný) se přinutí ležet na pláži tak dlouho, dokud nedostane úžeh. I v Japonsku, v zemi tuhých tradic, mají v létě úlevy v oblečení, protože mít košili, vestu a sako zatěžuje jak člověka, tak klimatizaci. No a koho urážejí pantofl e úřednice? Zapařená noha v botce potěší jen výrobce mastí na nohy s plísní. Zcela jasně vidíme, že móda škodí člověku jak duševně, tak fyzicky. A proto se mi chce zvolat hlasem mohutným: Módo! Jdi do pr.....

(Pd 4, 5/2010)

Onehdy jsem si uvědomil, že člověk je ztracen ve svém vlastním světě. Umíme se sice dostat na Měsíc, udělat nebo zakázat žárovku, ale pokud jde o to, jak si udělat jasno v ostatních lidech, tak se spoléháme na vodítka, která jsou zatraceně méně exaktní než ona žárovka. Už jsme se v minulosti pokoušeli najít pravdu v dýmu hořících bylin, využívali jsme exaltovaného stavu lehce psychopatologických osob, hádali jsme na budoucnost z čar v dlani ruky, z povařených lístků čaje (v našich podmínkách spíše z lógru) anebo ohmatáváním boulí na lebce. Dnes máme psychologické testy, dotazníky a počítačové metody. Jenže zkuste si lidi, které potkáte v autobuse a něčím Vás zaujmou, otestovat. Takže nám zase zbývá naše dobrá dojmologie. Husté obočí značí urputnost, vysoké čelo (asi eufemismus pro čelní pleš) značí inteligenci, srostlé ušní lalůčky neupřímnost, otylost svědčí pro dobrosrdečnost (a jak se zdá, jsme globálně čím dál víc dobrosrdeční), červený nos je jasný alkoholismus, velký nos svědčí o sexuální vyvinutosti muže. K těmto úžasným zjištěním si dovolím přidat vlastní diagnostický znak. Je to zadek. Ptáte se proč? Je jedinečný, a tudíž identifikuje dokonale. Reliabilita v čase je vysoká – zadek se nám nezmění za týden. Další výhodou je to, že je dostupný u všech testovaných jedinců a odpadá tak nutnost volby jiné metody, jak tomu bývá u kulturních nebo zdravotních odlišností. No a co budu lhát, sledování hezkého zadku je pro mne zajímavější než sledování srostlého obočí. Akorát s tou validitou mi to zatím nějak kulhá. Ale to se poddá. Když už je na světě myšlenka, a když se jí dostatečně selektivně věnujeme, tak nakonec uvěříme, že to funguje. A jak mne taková novátorská myšlenka napadla? Šel jsem kolem květinového záhonu, který pracovnice technických služeb okopávaly v reflexních montérkách. No a tím pádem to byla nepřehlédnutelná přehlídka bezhlavých zadků. A jeden se mezi nimi vymykal natolik, že jsem došel k přesvědčení, že patří mimořádné osobnosti. A když jsem si počkal, tak se ukázalo, že patří slečně, která by mohla dělat modelku. Tak nevím. Možná že si tak modelky přivydělávají, nebo tam odpracovávala nějaký trest. Každopádně mezi ostatní nezapadala jak ona, tak ani její zadek. Tak řekněte, může to být jenom náhoda? Jasně že nemůže. Zkrátka psychodiagnostické vodítko. PS: Po přísné korektuře jsem byl manželkou krutě vyveden z omylu. Můj takzvaný objev není vůbec původní. Ženy totiž touto metodikou úspěšně selektují muže už tisíce let.