Online archiv

Když jsem si v říjnové Psychologii dnes přečetla otázku: Řešíte také generační spory?, nejprve mě napadlo – ne. Pak jsem uvažovala o svých vztazích s blízkými. Celý život jsem žila s rodiči a docela dobře s nimi vycházela. Před dvěmi roky můj otec zemřel. Nyní žiji jen s maminkou a rozumíme si výborně. Přesto jsem si uvědomila, že občas řeším neshody se svou 14letou neteří. Její chování a mluva se mi nelíbí, a tak ji občas svými slovy usměrňuji. Má i světlé chvilky a hezky mluví se mnou i dalšími členy rodiny. Všichni se těšíme, že brzy „vyroste“ a už nebudeme muset řešit odmlouvání a její výstřednosti v chování. Při pročítání celého článku Lucie Hrdličkové, která se narodila o dva roky později než já, jsem narazila na zajímavou pasáž. Pod titulkem Zdroje mezigeneračních konfliktů jsem si mimo jiné přečetla: „Komunista s pravičákem či ateista s jehovistou pod jednou střechou, je opravdu výbušná konstelace.“ Udivilo mě to. Jakoby autorka házela všechny do jednoho pytle. Copak různorodá politická orientace nebo rozdílné náboženství musí nutně vyvolávat mezigenerační konflikty? Podle mého názoru – rozhodně ne vždy. Léta pracuji s různými lidmi a mluvívám s nimi i o jejich vztazích s rodinnými příslušníky. Je jisté, že ne všude panuje pohoda a soulad, ale většinou jsem se setkávala i se snahou domluvit se. Pokud jsou zástupci generací tolerantní, není proč vyhrocovat situace jen kvůli rozdílnosti názorů. Ať už je to člen nějaké politické strany nebo zastánce jejich ideálů či jakýkoli věřící (mimochodem autorka použila člena náboženské společnosti Svědků Jehovových) nebo nevěřící. Vždy má každý možnost dát tomu druhému prostor a nepouštět se na tenký led. Ano, občas se vyskytnou situace, kdy jsou názory generací diametrálně odlišné, ale za výbušnou konstelaci bych je, v tomto případě, neoznačovala. Jedno přísloví říká: Pokud se chce, všechno jde. A opravdu, záleží na každém samém, jestli se chce s osobou z mladší či starší generace domluvit…

Na otázku „Mají děti nerovné šance?“ v rubrice Pro a proti v březnové Rodině a škole odpovídám ANO. Jednoznačně souhlasím s prof. Petrem Marešem a tento názor mohu také doložit vlastním životem. Narodila jsem se začátkem sedmdesátých let v dělnické rodině. Kolem roku 1980 začali naši rodiče stavět rodinný domek a neměli příliš peněz nazbyt. Základní vzdělání jsem ukončila s průměrnými výsledky. Hlásila jsem se na střední ekonomickou školu, ale po nepřijetí jsem nakonec pokračovala na gymnáziu. V roce 1990 jsem - částečně pro své podprůměrné výsledky ve studiu a také na popud rodičů, kteří už neměli dostatek financí, aby mě déle podporovali - nastoupila do zaměstnání v automobilovém podniku. Dvanáct let jsem tam velice ráda pracovala ve skladu s nářadím a výrobními pomůckami. Když přišla restrukturalizace, bylo nutné najít jiné vhodné zaměstnání. Kde se uplatnit s úplným středním vzděláním s maturitou? Moje zprostředkovatelka na úřadě práce mi jasně řekla, že nové zaměstnání budu hledat jen těžce. Po rekvalifikačním kurzu na ošetřovatelku jsem nastoupila u organizace, která zprostředkovává asistenční službu postiženým a seniorům. Při částečném úvazku jsou mi vypláceny sociální dávky do životního minima. Už třetím rokem „doháním“ tolik potřebné vzdělání na Vyšší odborné škole sociální, abych se jednou mohla živit alespoň jako sociální pracovnice. Situaci sociálně slabých rodin znám také ze svého okolí. Rodiče tyto děti vedou k tomu, aby se rychle vyučily a šly vydělávat peníze, a pokud možno se osamostatnily. Když už se někteří pokusí poslat své děti studovat na střední školu s maturitou do vzdálenějšího města, většinou si po čase uvědomí, že jsou pro ně náklady na studium příliš vysoké. Každý rodič vzdělávajícího se dítka nebo samostatný student ví, kolik stojí dojíždění, internát nebo soukromé ubytování. Jsem vděčná svým rodičům, že mě stále podporují při studiu ve 40 km vzdáleném městě, protože sama bych to ze sociálních dávek rozhodně nezvládla! Věřím tomu, že kdyby byli mí rodiče v době mého dospívání bohatší a vzdělanější, motivovali by mě už tehdy k pokračování ve studiu na vysoké škole. Doma mi chyběla široká knihovna, kterou jsem vídala u některých spolužáků z gymnázia. Měli vzdělané rodiče, kteří podporovali své děti, aby šly stejnou cestou. O zajímavých rozhovorech s vlastními rodiči na různorodá témata o přírodě, vědě, technice a společnosti jsem si mohla nechat jen zdát. Přesto jim patří obrovský dík za lásku a péči, kterou mi projevovali a projevují.