Online archiv

Helena Klímová se ve svém článku „Může terapeut napravovat svět?“ zabývá skupinovými traumaty a organizovaným násilím. Jako psycholožka vycházející z osobní zkušenosti vztahující se k holocaustu vidí východiska v prevenci (skupinové analýze, pro niž je základní jednotkou zájmu a péče lidská skupina včetně velké společnosti) a připomíná, že v situaci rozběhnutých agresí už není dobrých řešení, „jsou pouze řešení více či méně špatná“. Citace Goldy Meir, bývalé předsedkyně vlády Izraele: „…mír s Araby získáme teprve tehdy, až budou více milovat své děti, než nenávidět nás…“ zřetelně evokuje transakčně analytickou terminologii (známá stanoviska jsem či nejsem OK a jejich proměnlivé varianty pro různá množství „hráčů“) vztahující se k hluboce zakořeněným postojům. Snad i vyvolává potřebu poznat hlubší zdroje agrese, která bývá obvykle ospravedlňována utrpěným příkořím či bojem za nadosobní ideje. Taylorová (2004) považuje určité základní ideje jako svoboda, stát, Bůh, na které se odvolávají politika i náboženství, za natolik abstraktní, že je označuje jako éterické. Jsou tak nejednoznačné, že je různí lidé interpretují naprosto odlišně a díky této ambivalenci je těžké je zpochybňovat v racionální debatě. Oficiální pozornost eskalaci skupinového násilí věnuje skrze své silové rezorty stát, který za řešení problému obvykle pokládá spíše agování či odehrávání - tedy akce, silové či technické záplaty na emocionální frustraci. Vliv behavioristických koncepcí světa je pozorovatelný v politických proklamacích a vojenských aktech pojímajících psychologické změny v termínech vývoje k novým návykům. Také psychologové působící v těchto oblastech mají blíže k této orientaci (viz stejné číslo a článek Jak se hledá tajný agent). Dynamická psychologie, která nepohlíží na lidskou (institucionální či společenskou) povahu jako na něco nekonečně formovatelného zvnějšku, aniž by rozvíjelo svůj vlastní psychologický dynamismus, nemá v těchto oblastech významný vliv. (Rozdíl mezi statickou a dynamickou adaptací a její důsledky popsal jednoduše Erich Fromm, který se statickou změnou obyčeje při jídle z východního na západní používání vidličky a nože srovnává změnu dynamickou na příkladu malého chlapce. Pokud se dítě ze strachu jednat jinak podřídí svému tvrdému a vyhrožujícímu otci, stává se tak „dobrým“ chlapcem. Zatímco se vnějškově přizpůsobí nutnosti situace, může se v něm vyvinout prudké nepřátelství vůči otci, které potlačí, protože je nebezpečné si je uvědomit. Může dát vyrůst nové úzkosti a vést k hlubšímu podrobení, může se dostavit prázdný vzdor, nezaměřený vůči nikomu určitému, spíše proti životu vůbec. Z tohoto úhlu pohledu lze pak i porozumět kulturám a jednotlivcům, jež své agresivní činy ospravedlňují skutečným či domnělým bezprávím a jejichž naplněním se stala smrt ve službě éterickým idejím). Introspektivní postupy zaměřené spíše na přemýšlení než konání zůstávají výsadou terapeutů. Porozumění hlubší dynamice a vzniku různorodých postojů je však nutnou podmínkou k pochopení odlišných mentalit. Různé kultury preferují odlišné osobnostní rysy a přispívají k vytváření vztahů a postojů k jiným lidem a kulturám. Děti vyrůstají za podmínek určených druhem společnosti a ta skrze významné primární osoby formuje jejich vývoj. Výchova pak může nabývat velkého množství podob od láskyplného podporování přirozených vývojových potencialit dítěte až k vyznání sebevražedného sebeobětování. Další způsob života se stává faktorem určujícím celkovou strukturu charakteru osobnosti, protože potřeba sebezáchovy ji nutí přijmout podmínky, v nichž musí žít. Jejich odmítnutí znamená riskovat v krajním případě fyzickou likvidaci charakteristickou pro totalitářské systémy, v lepším případě, častějším v konzumní společnosti, být odsunut na její okraj - civilizovaný způsob nakládání s nekonformními (neproduktivními, zestárlými, umírajícími a dalšími) těch společenstev, která preferují psychologické modely slibující hladké a efektivní fungování. Analýza nás vede k tomu, abychom uvažovali o hlavním problému, roli, jakou hrají psychologické faktory coby aktivní síly ve společenském procesu. Už Freud odhalil iracionální nevědomý sektor lidské přirozenosti - v důsledku potlačení přirozených impulsů společností se potlačené pudy promění v úsilí, které je kulturně hodnotné, dojde k úspěšné sublimaci například u umělce, který se dokázal realizovat v umění. Pokud je však potlačení větší než kapacita sublimace, člověk se stává neurotickým a různými kompenzačními způsoby toto potlačení zmírňuje. Obecně lidské potřeby jako hlad, žízeň, sex i pudy pak přispívají k interindividuálním rozdílům v lidských charakterech - výsledná láska či nenávist, mocichtivost či přání se podrobovat jsou produkty společenského procesu. S technickým pokrokem stále vznikají nové složitě diferencované schopnosti a vášně, informační a mediální možnosti pak přispěly ke zvýšení manipulačního prostoru, vlivnějšího než přímá mezilidská zkušenost. Na otázku z úvodu neznáme odpověď, ale můžeme se domnívat, že dynamický přístup k osobnosti i instituci nejen pomáhá lépe porozumět její struktuře, ale smysluplněji chápat i její proměnlivost a nevědomé hnací sí ly.