Online archiv

Učit se vyjmenovaná slova jako bezesmyslnou básničku není nejšťastnější způsob. Jednou z účinnějších možností je pracovat s informacemi pojícími se k vyjmenovanému slovu. Dítě pak s vyjmenovaným slovem pracuje nevědomky a bezděky si vštípí jeho podobu.

Reforma měla školám přinést svobodu a žáky odprostit od faktografického memorování. Ve skutečnosti se to moc nedaří. Dočkáme se změny?

V minulém čísle Rodiny a školy byla položena v rubrice Pro a proti otázka, zda jsou učitelé lepší než učitelky, prostřednictvím níž bylo převedeno obdobné téma k diskuzi z oblasti zdravotnictví do školství. Většina uveřejněných odpovědí pocházejících z řad rodičů a učitelů vyjadřovala, že kvalita učitelské práce s pohlavím nesouvisí. K tomuto názoru se zcela přikláním.

Devátým rokem mám příležitost sledovat základní školu očima rodiče. Pokud se pokusím toto období vyhodnotit, docházím k závěru: Základní vzdělávání představuje nenahraditelnou ztrátu času. Proč? Protože žákům je každodenně předkládán a následně k domácímu naučení zadáván vypreparovaný substrát učební látky, který je tak odtažitý od života, že nakonec postrádá smyslu. Této formě duševní potravy našich dětí je dáván nádech vážnosti a je stvrzován neustálým ústním či písemným zkoušením. Reakce „Tati, nic mi nevysvětluj, paní učitelka to chce odříkat jen tak, jak to máme v sešitě.“ mě pokaždé přiváděla k šílenství, neboť jsem si uvědomoval, že cílem dítěte není poznat a pochopit, nýbrž pouze získat jedničku. Jednou jsem mezi školními zápisky dcery objevil verše: „Dnes ve škole byla nuda, dnes ve třídě bez oběda.“ anebo „Pan … do třídy vstoupil a žáky testem zaskočil. Všichni žáci se zhrozili, až pana … z okna vyhodili.“ Na první pohled nic zvláštního a odlišného od toho, co jsme ve školních lavicích zažívali před 30 lety. Tehdy však škola představovala základní zdroj informací o světě a každý, alespoň podvědomě, vnímal skutečný smysl účasti při výuce, byť byla sebenudnější.

Moderní společnost dospěla do stádia, jehož dominantním rysem se stal individualismus stavějící do popředí sebe sama a svou autonomii. Jedinci se nyní dostává tolik práv a svobod, jako tomu nikdy v dějinách lidstva nebylo, a to v nejrůznějších sférách života, včetně rodiny, rodičovství a sexuality. Jak se s novou skutečností vypořádává výchova?

Neobdarováváme svá milovaná dítka něčím, co by se v současném stádiu vývoje naší společnosti dalo označit - viděno z jiného úhlu pohledu - danajským darem?

Po roce 1989 začaly u nás díky četným iniciativám pronikat do veřejného povědomí waldorfské školy coby nová školská alternativa přicházející ze zahraničí. Bohužel se však postupně poměrně silně vžila představa, že waldorfské školy jsou určeny převážně pro děti s postižením, tzn. že se jedná o školy nejspíše speciální.

V souvislosti s výročím Sametové revoluce upozorňují v posledních letech naše deníky, že mladí lidé často nevědí, co se 17. listopadu 1989 událo. MF DNES se letos zaměřila i na jinou významnou událost z nedávné historie a mládeži ve věku 15-19 let kladla otázku: „Víte, co se stalo v srpnu 1968?“ Výsledky své ankety - spíše neuspokojivými - se pak zabývala v článku „1968? Rusové nás osvobodili“.

Stát zajišťuje naplnění práva na vzdělání prostřednictvím povinné školní docházky. Jakkoli je však školní vzdělávání prospěšné, dochází v určitých ohledech též k negativnímu působení základní školy na děti či přímo k jejich poškozování, a to v prvé řadě na jejím prvním stupni. Toto tvrzení, pro někoho možná dosti zarážející, potvrzují má dlouholetá sledování základní školy jak očima učitele, tak i rodiče.

Prvního září se ve školách probudil život a na ulicích opět potkáváme děti obtěžkané školními brašnami. A nejedno z nich se pod touto tíhou nezdravě předklání a bude tak činit po celých deset měsíců.

Již podle současné podoby školského zákona mohou mimořádně nadané děti zahájit povinnou školní docházku v pěti letech, a to za podmínky, že nejpozději do 31. prosince po nástupu do školy dosáhnou věku šesti let. Ministerstvo školství zamýšlí v návrhu novely školského zákona posunout tuto hranici o půl roku, tedy až do 30. června. Nejmladším školákům by tak mohlo být pět let a dva měsíce.

V nejbližších dnech by se měla v Parlamentu na pořad dne opět dostat otázka tzv. státních maturit. Bohužel se obávám, že většina členů Poslanecké sněmovny nemá přesné ponětí o tom, co tyto tzv. státní maturity představují, natož jsou-li vůbec smysluplné a pro společnost přínosné.