Online archiv

Asi nade mnou svítí šťastná učitelská hvězda, protože vzpomenout si na nejhorší hodinu dalo docela práci. Vybavilo se mi sice pár tváří, ale vzhledem k tomu, že žiju na malém městě a ze všech těch „sígrů“ jsou dneska „velký chlapi“, co pěkně zdraví, nějak si nevybavuju, co mi vlastně prováděli. Jednu vzpomínku ale mám. Byla jsem tehdy úplný učitelský benjamín, s čerstvou maturitou v deskách, takže pro školní praxi vlastně bez vzdělání, pod ostrým zrakem starších kolegyň, mých bývalých učitelek. Co neviděla jedna, postřehla druhá. Říkala jsem jim Oko 1 a Oko 2. Úsměv, s nímž jsem tehdy vešla do třídy, postupně mizel. Třída byla rozdělena na poloviny. Jako obvykle jsem zapsala do třídnice a tu pak poslala po klučinovi v první lavici do druhé učebny. Vrátil se v doprovodu Oka 1. NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI NA CHODBU!!! Proč, vždycky to tak děláme. NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI NA CHODBU!!! Dobře, příště to zařídím jinak… Oko 1 odešlo. „Tak, jeden z vás půjde za dveře, a my zatím…“ NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI ZA DVEŘE!!! Vrátilo se Oko 1 s Luckou, která měla počkat, než se ve třídě něco změní. My ale připravujeme úvodní aktivitu. NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI ZA DVEŘE!!! Ale jak mám udělat úvodní aktivitu? NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI ZA DVEŘE!!! Prásk. Dobře. Lucko, sedni si tady, zacpi si uši, zavři oči, nevnímej pohyby… Zvládla jsem to! Jenže ve třídě byl Jenda. Měl nemocné ledviny a potřeboval… Nutně! Jasně že můžeš na záchod, nejsem dozorkyně, jsem učitelka. Jenže jsem zapomněla! NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI NA TOALETU! Oko číslo 1 přivedlo Jendu za rameno zpátky do třídy. Ale Jenda musí. NE, NEMŮŽETE POSÍLAT DĚTI NA TOALETU! Co kdyby se jim něco stalo! Jendovi se spíš stane něco takhle. NE, NEMŮŽETE POSÍLAT DĚTI NA TOALETU! Oko prásklo dveřmi. Jendovi se po tváři kutálela slza. Mně se zvýšil tep. Teď, teď se musím vzepřít své učitelce! Teď, nebo nikdy. Ať žije revoluce! Neboj, Jendo, my na ten záchod půjdeme s tebou. Jóóó!!! Pochopili mě. Přece jen jsem věkově blíž k nim. Jde se! Popadla jsem věci, děti, učení a toaleťák. Jenda si odskočil a my se učili na chodbě. Lucku jsme posílali do třídy - tam ji přece samotnou posílat mohu, ne? A pak se běhalo a učilo… Souznění s těmi prťaty bylo hmatatelné. HANO! CO TO MÁ ZNAMENAT?! Oko 1, posíleno o Oko 2, na mě zaječelo přes celou chodbu. Duše se mi scvrkla. Bylo po revoluci. Když vtom: „My se učíme na chodbě, aby se Jenda nepočural! On sám nesmí! A my taky né, sama jste to říkala,“ zakřičela třída sborově. Oko 1 těkavě zamrkalo na Oko 2. To si vyřídíme jinde! Nezbylo než pokrčit rameny. Co jsme tehdy probírali, absolutně netuším. Ale vím, že zkušenosti starších lze předávat i jinak.

MEDIÁLNÍ OBRAZ ČESKÉ UČITELKY

Dobrý den, v posledním čísle RaŠ jste otiskli článek týkající se rodičovských schůzek. Dva roky jsme realizovali třídní schůzky formou rodič-žák-učitel. Ale rodičům samotným chyběl jejich vzájemný kontakt. Chtěli se poznat navzájem, sdílet své názory a porovnat své postřehy s ostatními. Proto jsme letos opětovně zavedli i hromadné třídní schůzky. Po dvou letech jsem opět stála před třídou plnou rodičů – a po dlouhé době jsem se ve škole od srdce zasmála a spolu s rodiči si uvědomila, jak moc je důležité své starosti i radosti sdílet – třeba právě na rodičovských schůzkách.

Když jsem kdysi předem avizovala, že příští hodinu budeme pracovat s poezií, obličeje deváťáků se protáhly jak nad hrachovou kaší. Od té doby, co na poezii používám hrnec, žáci nejenže poezii čtou, ale taky veršují.

K vytvoření této hodiny mě přiměla žákovská neznalost základních životních dat snad nejslavnějšího Čecha J. A. Komenského. Nechtěla jsem se však protivit jeho vlastním didaktickým postupům, a tak jsem se snažila pojmout vše v duchu hesla Škola hrou. Třída, se kterou jsem pracovala, k tomu sama vybízela, neboť jde o třídu se sportovním zaměřením, s převahou chlapců. Třída není příliš nakloněna skupinové práci. Snažila jsem se proto, aby práce byla zčásti samostatná, zčásti skupinová. Skupinová práce pak měla mít ještě soutěživý podtext.