Online archiv

Český skepticismus pojímá víru v Boha asi jako dětskou vyrážku a utilitární „víra na Ježíška“ s tím dokonale koresponduje. Jenže ani ta nejskeptičtější škola nemůže prostě učit, že miliardy věřících jsou zaostalí pitomci, kterým rodiče zapomněli říct, že Ježíšek není. K tomu nám slouží všelijaké „vědecké“ uvádění symbolů na pravou míru – dvanáctiletý syn nedávno přišel ze školy s udivující novinkou, že se člověk vyvinul z opice. Umím si představit ten humbuk, kdyby paní učitelka hlásala, že člověka stvořil Bůh! To by byl aspoň prověřený mýtus, takhle je to jen vědecky znějící nepravda. „Pozor, ještě věří na Ježíška,“ důrazně špitají rodiče a tváří se přinejmenším jako strážci svatého grálu. Musíme tedy předstírat, že plyšové hračky nosí Jezulátko, oblíbený kumpán oveček a andílků. Nic proti tomu, dokud si neuvědomíme, že růžolící český Ježíšek má úžasnou specialitu – nikdy nevyroste. Nestane se Ježíšem Nazaretským, jedním z nejvlivnějších náboženských vůdců všech dob, a unikne pesachovému utrpení. Běžné dítě nedostane šanci konfrontovat se s židovsko-křesťanskou mytologií a Velikonoce navždy zůstanou oslavou jara a čokoládových zajíčků. V rodině bez vyznání je setkávání s „vyzkoušenou transcendencí“ redukováno na nejvýznamnější body katolického kalendáře, ovšem pohodlně vykastrované: Ježíšek se narodí, ale Ježíš nezemře. Dostávat dárečky „za nic“ je fajn, ale zamýšlet se nad smyslem života a přijímat svoji smrtelnost už takové terno není. Ježíšova smrt je navíc poněkud stresující, a to se pro dnešní děti nehodí – ty se přece neberou ani na pohřby vlastních prarodičů! Věřit v dobro, které stojí mimo nás a jež nelze zničit sebevětší špatností, je zásadní psychickou potřebou a oslava Ježíškova narození je jejím pěkným naplněním. Jenže nejpozději o Vánocích ve druhé třídě nastane čas, aby dítě dostalo rozum a dozvědělo se to, co už stejně dávno ví, že totiž dárky nosí rodiče. A tím to hasne, odteď si poraď, jak umíš. Malé české děti věří na malého Ježíška a velcí čeští lidé věří na velké nic.