Online archiv

Už jsem toho měl dost. Toho hlomozu, ignorantství, neúcty a nezájmu. Byl jsem robot, který po vstupu do třídy automaticky spustil: „Takže, vážení, polovina z vás nemá domácí úkol a za košem byl ohryzek, napíšeme si test…“ Když jsem diktoval větu „Dostala jsi dopis od Kláry?“, polovina třídy napsala „Dostala jsi dopis od krávy?“ a dva žáci dokonce „Dostala jsi krámy?“ Už jsem na to neměl. Potřeboval jsem pryč od všech bambiriád, nocí s Andersenem, portfolií, evaluací i inkluzí. Armáda zdivočelých lidiček, kteří si pomalu neumějí ani utřít nudli a vyjmenovat dny v týdnu, mě po pravdě řečeno děsila. „Za klobouček ušetřil, komu hlava nenarostla.“ Toto jsem si opakoval, když jsem obzíral svoji třídu, které vévodil „dysortopedik“, jak jsme mu říkali. Zcela zdravý chlapec, který nedokázal ujít pět kroků bez toho, aby se svalil na zem. Zásadně si totiž nezavazoval tkaničky, které si proto co chvíli přišlápl, a potvrzoval tak, že gravitace funguje i dopoledne. Potřeboval jsem pryč. Pryč mezi normální lidi. Náhoda mi přivedla do cesty paní Cardovou. Tato bývalá ruštinářka se po revoluci přeorientovala nejprve na Herbalife, pak na Oriflame, dále na kadeřnický salon pro psy a nakonec zakotvila jako ředitelka nakladatelství Hubertus s nadnárodní účastí. Při školní akademii se ke mně přitočila a špitla: „Ervíne, jste nějaký neduživý a pobledlý, nechtěl byste pracovat u nás v nakladatelství?“ Zalilo mě štěstí. Když jsem se ptal, v kolik zvoní na první hodinu, uklidnila mě, že u nich nezvoní, a dokonce můžu chodit na devátou. Začátek nástupu do nové práce se kryl se začátkem prázdnin, tudíž jsem tu radostnou zvěst ani nestačil oznámit řediteli. Ale co, však on si šikulka poradí… Paní Cardová mě provedla podnikem. Dva zaměstnanci neměli přezůvky, ale nechal jsem to být. Skončili jsme v kanceláři s počítačem a lampičkou. „Tady bude vaše království, Ervíne,“ řekla ředitelka, načež mi vysvětlila, že „belča“ je plná, tak mě šoupla do „odborky“ na „pop nauč“. Připravovat místo beletrie populárně naučnou literaturu mi nevadilo, jen jsem se trochu zachvěl, když mi napoprvé svěřila dotáhnout projekt antologie Poruchy učení a chování. „Fachají na tom samí na slovo vzatí odborníci,“ ujistila mě paní Cardová, „stačí z nich vymámit texty a drobet je učísnout.“ Její slova se potvrdila vzápětí, když mi přišel mail začínající slovy: „Vášené pne erdaktore, přdem méo odpisu podpisu dopisu…“ Tak navazoval kontakt odborník, jenž napsal příspěvek o dysgrafii. Dozajista s ní měl bohaté zkušenosti. Ani řádka naopak nepřišla od experta na dyslexii. Asi si špatně přečetl adresu. Naštěstí mi nazítří přinesli pohlednici od něj z nedalekého květinářství. Bohužel z ní vyplynulo, že expert si též popletl název nakladatelství a místo do Hubertusu zanesl svůj elaborát do vydavatelství Borneo, kde jej přijali. Než jsem stačil zesinat, rozrazily se dveře a do kanceláře vplul jako peřej rozčepýřený muž. Zatímco mi vyprávěl o své stati do sborníku, stačil mi zalít petúnie, promazat panty u dveří a pochválit košili. Jeho pojednání o hyperaktivitě bude jistě poučné. A vzhledem k tomu, že po jeho návštěvě postrádám diktafon a dva stojánky na tužky, tuším, že autor bude mít co říci i k tématu kleptomanie. Chtěl jsem zavolat do Bornea, ale telefon se rozdrnčel sám. Zvedl jsem sluchátko, z něhož bylo slyšet jen nervózní oddechování. Dovtípil jsem se, že autor referátu o depresi na svěřeném úkolu pilně pracuje. Ještě mi chyběl příspěvek o dyspraxii. Vtom se zvenčí ozvala rána. Z okna jsem spatřil osobní automobil zapasovaný do plotu. Vida, příspěvek je tu. Někdo zaťukal na dveře. Plaše jsem poodstoupil. Byl to účetní z Hubertusu, který mi přinesl smlouvu. Při pohledu na výši platu jsem se zaradoval. Účetní byl zjevně dyskalkulik, tudíž jsem mu nabídl, že by o své poruše mohl napsat rozpravu do sborníku, neboť původní autor dostal zánět žlučovodu. Účetní se urazil. Prý je absolventem střední ekonomické školy v Mníšku pod Brdy a cifra souhlasí do haléře. Teď zas klesla brada mně. Výše platu se nelišila od tarifu ve škole. Lidské zdroje byly podobné jako na ZŠ a ještě mnohem méně roztomilé. A žádné prázdniny. Vypnul jsem počítač a lampičku. Paní Cardové jsem načrtl na lístek pár slov. V recepci jsem sprdnul vrátnou, že je na mobilu a nekontroluje přezouvání. Otevřel jsem vstupní dveře. Ovanul mě svěží letní vzduch. Přede mnou ležely dva měsíce volna jako dva pocukrované vdolky na ošatce z proutí.

Listoval jsem Učitelskými novinami tak dlouho, až můj zrak padl na inzerát: „Češtináře přijme malá vesnická škola. Značka: Rodinná atmosféra.“ Nebylo proč váhat. Popadl jsem diplom, čepici a holínky a zanedlouho už jsem stál na návsi před novostavbou se sytě oranžovou omítkou. Byla to vskutku idyla. Sluníčko se opíralo do plastových oken, v betonovém květináči se zelenala tráva a po školním hřišti korzovaly školníkovy slepice zvolna vyzobávajíce volejbalové lajny, což mi bylo fuk, neboť jsem neučil tělocvik. Když jsem vzal za kliku u hlavního vchodu, zůstala mi v ruce. Položil jsem ji opodál na parapet, nad nímž viselo oznámení, jakým že strukturálním fondům vděčíme za tento chrám vzdělání. Naštěstí šel zrovna školník na hřiště pro vajíčka a pustil mě do školy. Dveře ředitelny byly pootevřeny. Zevnitř se ozýval přidušený hlas: „Jo, a Falta nebyl ráno na dozoru a Šulcka nemá vyplněný katalogový listy.“ Vzápětí nato vyrazila ze dveří bytost neurčitého pohlaví. Později jsem seznal, že šlo o ambiciózní chemikářku, jež se pilně připravovala na zavedení kariérního řádu a pro niž se mezi kolegy vžila přezdívka Sojka práskačka. Pan ředitel na mě působil dojmem, že se na ředitele příliš nehodí. Možná by se lépe uplatnil jako hlídač parkoviště, řidič vysokozdvižného vozíku či koloťuk u dráhy než jako vedoucí pracovník ve školství. Mluvil nesouvisle, pletl si cizí slova, místo databáze říkal zásadně anabáze, a jeho zvolání „To se na mě nedivte!“ mne poměrně mátlo. Ale co, ředitel nemusí být rétor, hlavně když je manažer a organizátor. To jsem ovšem netušil, že vyhlásí cvičný poplach v hodinu, kdy se píší čtvrtletní písemky, a na den focení, kdy i propadlík Juřena dorazil v bílé košili, domluví exkurzi do čističky odpadních vod. Přes jisté pochyby jsem nabízené místo vzal. Ani po měsíci jsem však nepochopil, v čem tkví inzerovaná rodinná atmosféra. Ředitel nevycházel z ředitelny, kantoři byli zalezlí v kabinetech a děti, holdující mobilům, chipsům a šikaně, mi připadaly jako všude jinde. Až teprve jednou u oběda, tedy u rozvařených těstovin a kusu flaksy, jež se nedala ukrojit, mi veterán sboru odhalil jádro pudla. V kostce: ředitel je starostův spolužák ze střední, při konkurzu ho podržel inspektor, který shání v obci parcelu, vedoucí kuchařku dělá milenka místostarosty, jejíž sestra předsedá školské radě, takže ředitele prakticky nejde sesadit. Veterán bouchl pěstí do stolu, na němž se paprskovitě vytvořila prasklina. „A stavbu školy vysoutěžila firma, kterou vlastní něčí bratranec,“ dodal. Když jsem z okna jídelny spatřil starostův dům se sytě oranžovou omítkou, byla mi věc už mnohem jasnější. Na druhý den jsem v rámci projektu Příběhy bezpráví chystal besedu s pamětníky. Potřeboval jsem k tomu školní mikrofon a reprobedny, které se však, jak se ukázalo, celoročně nacházejí ve zkušebně rockové kapely syna paní zástupkyně. Místo mikrofonu jsem dostal letáček zvoucí na koncert jejich death metal bandu ve školní tělocvičně. A tak pamětníky protektorátu holt nebylo slyšet. Pustil jsem se raději do záchrany školní knihovny. Pomocí grantu jsem nakoupil docela slušné publikace, které se však záhy začaly ztrácet. Musel to být někdo ze sboru, protože děti se knihovně obloukem vyhýbaly, jako by v ní strašilo. Měl jsem podezření, že strakou je Sojka práskačka, známá knihomolka. Jednou jsem se vplížil k ní do kabinetu a za soustavou křivulí objevil uloupené svazky. Když jsem se vydal Sojku napráskat do ředitelny, rozlehl se školou hrdelní výkřik. V suterénu prasklo fórové odpadní potrubí. Zaplavena byla kuchyň, šatny i knihovna. Všechny nově zakoupené knihy byly prolité splašky. Šetření školní inspekce zjistilo, že šlo o běžnou únavu materiálu (unavil se dost brzy), načež inspektor získal lacino obecní parcelu. Sojka práskačka byla odměněna prémií, neboť ve svém kabinetě prozřetelně zachránila nejcennější svazky školní knihovny před močůvkou. Škole se začalo říkat ZŠ U hovna, ale nevím, jak to vlastně bylo míněno. V tu dobu jsem už na ní neučil a hledal si novou práci. Klidně se spokojím s nějakou otlučenou sídlištní školou, jen když v ní nebude panovat rodinná atmosféra. To bych už asi nepřežil.