Umění odejít
Hana Procházková, 5/2007Čas ubíhá rychle a s problémem odchodu do důchodu se setká dříve nebo později každý. Jednoho dne se probudíte a zjistíte, že nemáte kam spěchat, nečeká na vás dvacet párů dětských očí ani kolegyně, se kterými jste se vídala denně mnoho let, nemáte spoustu zařizování, zbytečných papírů ani telefonátů – zkrátka jste ředitelkou mateřské školy „ve výslužbě“. Jak se vyrovnat se skutečností odchodu z náročné práce? V předškolní výchově jsem jen ve funkci ředitelky státní a později soukromé školy působila 25 let a za tu dobu jsem se kolem sebe setkala s různým přístupem ke změnám ve vedení školy. Často šlo o situace komplikované a bolestné s pocity ukřivděnosti pro obě strany. Pracovnice v mateřských školách jsou ve velké většině ke své práci silně citově vázané, proto je odchod ze školy zkouškou pochopení, tolerance, rozumu a hlavně vzájemné komunikace mezi generacemi . Tak jako je lépe nemocem předcházet než je léčit, i na odchod ze školy je možné se připravit. Nejlépe tím, že budeme vědomě a dlouhodobě podporovat a připravovat mladší kolegyně na převzetí vedoucí úlohy ve škole nejen osobním příkladem, ale i podporou jejich dalšího studia i odborným vzděláváním. Pro mne byl definitivním dnem odchodu z funkce ředitelky 31. srpen 2006. Více než rok bylo jasné, že Mateřská škola Pohádka, s. r. o., jako polodenní alternativa převážně pro děti maminek na mateřské dovolené nemůže podle nových dotačních podmínek obstát. (Změna pravidelné a nepravidelné docházky na polodenní a celodenní – ironií je, že podnět ke změně pětidenní docházky dítěte do MŠ vyšel právě z naší školy.) Stála jsem před vážným rozhodnutím. Za patnáct let existence si Pohádka získala v našem městě velmi dobrou pověst. Na třech různých místech se v podmínkách podobných jednotřídním mateřinkám staralo šest tvořivých učitelek o osm desítek spokojených dětí. Rodiče byli přirozeným způsobem úzce zainteresovaní na chodu školy, pomáhali a do určité míry nahrazovali provozní zaměstnance. Výsledkem byla dobrá spolupráce, která se odrážela v celkové atmosféře při práci s dětmi. Vedle každodenních činností jsme se účastnili každé Mateřinky, děti cvičily na sokolských sletech, jezdily na výlety i školy v přírodě, spolupracovali jsme s tělovýchovnými i kulturními organizacemi a dalšími školami. Zrušit – zavřít Pohádku? V každé pohádce nakonec všechno dobře dopadne, i pro Pohádku se nakonec našlo díky pochopení pracovníků magistrátu našeho města a vedení ZŠ řešení. MŠ Pohádka dostala možnost přesídlení do nově zrekonstruovaných prostor patřících základní škole v Mandysově ulici. Po celou dobu adaptace nové mateřinky až do jejího otevření jsem pomáhala budovat Pohádku novou, která od 1. září 2006 ztratila svůj „ocásek“ – s. r. o. Zůstalo však dobré jméno, pověst školy i to nejdůležitější – parta mladých dobrých učitelek dostala novou šanci dokázat, že Pohádka byla, je a bude pohádková. Nastala doba generační výměny, která – světe, div se – nevylila s vaničkou i dítě. Do nové Pohádky chodím stále ráda.
