Online archiv

„Četba je mou největší zálibou.“ Tato slova od dnešních dětí již asi neuslyšíme. Současná etapa s nástupem počítačů a internetu, s propojováním jednotlivých médií za použití digitalizace, vede k úbytku čtenářů. Pokud se jako vychovatelka zamýšlím nad tímto trendem, mohu za své oddělení konstatovat, že děti z naší ŠD nepropadají počítačovým hrám. Samozřejmě si rády některé oblíbené zahrají, ale pokud uslyší větu: „Ukliďte si hračky, vypněte počítače“, vědí, že nastává chvilka, kdy si budeme číst. A co čteme? Přece knihy Jaroslava Foglara! Pracuji jako vychovatelka ve školní družině více než dvacet pět let. Ze své praxe vím, jak to s četbou knih v rodinách vypadá. Již dávno není zvykem číst dětem večer pohádku. To jsem byla zvyklá dělat já, pokud byly moje děti malé, a připadalo mi to jako pěkné zakončení dne. V současnosti čtou starší sourozenci mladším, ale jen občas, ne pravidelně. Proto jsem zavedla ve svém oddělení četbu na pokračování. Změna je viditelná. Všichni se zatajeným dechem poslouchají. Je pravda, že musím číst s přednesem, snažit se o to, aby text měl dostatečnou váhu. A co se pak s dětmi děje dál? Sami prosí o četbu další kapitoly, někteří vesele říkají, že asi zítra nepůjdou do kroužku, aby si mohli vyslechnout, jak děj dále pokračuje. Já je ale nechávám v napětí a těšení se na další den, kdy opět usedneme ke knize a budeme prostě jen číst. Druhý den raději předešlou kapitolu v krátkosti za pomoci dětí zopakuji. Rozšiřuji tím nenásilně i rozvoj jejich slovní zásoby. Vím, že dnešní vyjadřovací schopnosti dětí pokulhávají. Zkusila jsem jim dát za úkol říci jen deset vět o tom, jak prožily víkend. Ani jsem si neuvědomila, jak těžký úkol jim zadávám. Mnoho dětí s tím mělo opravdu velký problém. Ale vraťme se k panu Foglarovi. Tím, že jeho knihy čtu vlastně po celý rok, vytvářím kladný vztah ke knize. Spousta dětí mi udělala radost tím, že si „foglarovky“ začala objednávat přes internet. I rodiče nebyli proti a v tomto trendu děti podporovali. Sami totiž viděli, že děti odpoledne prostě sedí u knihy a čtou si! To samé následovalo, když jsem přinesla do družiny kreslený seriál Rychlé šípy. Dodnes ho ve své knihovně opatruji a jak je vidět, líbí se i dnešní mladé generaci. A co nám může tento prvorepublikový autor v postmoderní počítačové době říci ještě dnes? Může nás nenásilně učit zásadám slušnosti a správnému chování. Ukazovat nám ty správné charakterové vlastnosti. Vždyť se nemusíme stydět za větu: „Já jsem na Foglarovi vyrostl.“ Je dobré, že četba jeho knih má své zvláštní kouzlo a líbí se nám všem.

Dnešní děti jsou samostatné, mají větší přehled a zajímají se o jiné druhy činností, než jakým jsme se věnovali v dětství my. Jsou i náročnější a já ve školní družině zjišťuji, že vyžadují i kvalitnější pomůcky, hračky i materiál. Samy běžně používají mobil a zvládají základy na počítači, kterými jsou naše oddělení i kancelář vybaveny. Aby se jim tedy u nás líbilo, musím především já sama hledat takové typy činností, které by je zaujaly, a tak zpestřili i naši činnost. Z tohoto důvodu zařazuji Den naruby. A o co se vlastně jedná? Ten den se z vylosovaného dítěte stane vychovatel a naopak z vychovatele dítě. Úkolem nového vychovatele je připravit zajímavý program pro ostatní děti asi tak na jednu vyučovací hodinu. Může mít připravenou libovolnou činnost - četbu, zpěv, soutěž, cvičení, pohádku. Možností při výběru je nepřeberně a dítě si může zvolit typ zaměstnání, které zná ze ŠD nebo nás naučit něčemu úplně jinému, popřípadě zkombinovat oba dva typy. Tato práce naruby je zajímavou sondou do psychologie dítěte. Jak zvládnou samostatně řídit ostatní děti? Nebude je paní vychovatelka-žák zlobit, nebo dokonce vyrušovat? To jsem si dovolila jen jednou v průběhu Dne naruby, a to tak, aby žák-vychovatel sám na sobě poznal, jak je to nepříjemné, když někdo vyrušuje. Automaticky se ale k mému zlobení přidala celá třída a bylo velice těžké nás uklidnit! Den naruby u nás hrajeme už dlouho, za tu dobu se i z neprůbojných dětí stali šikovní učitelé. Umí sami zadat práci a vysvětlit postup (mnozí mají dokonce pomůcky připravené z domu), dokážou při samostatné činnosti poradit, čekají, až všichni práci dokončí, také zhodnotí například výrobky nebo počítají body při soutěžích dvojic či družstev. Já jen mimikou, nenápadnými gesty nebo otázkou usměrňuji postup. Je tedy Den naruby jednou z metod neobvyklého stylu práce? Vede vychovatele k jinému způsobu uvažování? A získává více vědomostí o svěřených dětech, jejich vlastnostech a schopnostech? Jestliže jsme ochotni i po třiceti letech praxe experimentovat, jaké jsou potom výsledky tohoto testu pro nás? Je toto vhodná sestava pro udržení naší duševní kondice a „občerstvení“ zaběhnutého způsobu učení? Upevňují se tímto typem zaměstnání vzájemné vztahy a stmeluje se kolektiv třídy? Těší se děti více do ŠD? Na všechny tyto otázky dostanete odpověď - pokud ovšem Den naruby vyzkoušíte i vy.