Sbohem, pane profesore
Mgr. Eva Svobodová, Třeboň, 10/2004Ještě v červenci na Korálku jsme říkali:"Nashledanou. Tak nashledanou příště."A vůbec nás nenapadlo, že žádné příště už nemusí být. Pan profesor Matějček, člověk velkého srdce a jemné duše. Náš pan profesor. Potkalajsem ho dvakrát v životě a pokaždé ve chvíli, kdy mi bylo hodně zle, kdy se mi zdálo, že už je všechno ztracené. A stačilo mi chvilku poslouchat a pozorovat. Jeho slova hladila a uklidňovala stejně jako pohled, úsměv, pohyby.To, co říkala ústa, sdělovalo i tělo. Pan profesor mluvil moudře a od srdce. Co říkal, to cítil. A my, učitelky mateřských škol, jsme mu věřily stejně jako on věřil nám. Vážil si naší práce, která je bez konce, a my si vážímejeho díla a života, který, bohužel, napsal svou poslední stránku. Říkal jste nám, pane profesore, že člověk je nošenec, kterého je, dokud je malý, nutno nosit a hýčkat. Možná má to slovo nošenec ještě jeden význam. Když někdoodejde tam, odkud není návratu, nosíme ho ještě dlouho v sobě. A vzpomínku na Vás a Vaše myšlenky bude nosit a hýčkat ještě mnoho generací učitelek mateřských škol. Děkujeme Vám, že jste byl.Za všechny učitelky mateřských škol: Mgr. Eva Svobodová, Třeboň
