Online archiv

Zaujal mne článek Radit, či neradit v únorovém čísle časopisu Informatorium 3-8. Každá MŠ má jistě s touto problematikou nějaké zkušenosti. Najít stálý a správný způsob hodnocení dětí a citlivou cestu ke konzultaci s rodičivyžaduje velký cit pro diplomacii a také správnou dávku empatie.Mnohé MŠ se hodnocení vyhýbají. Skrývají se za frází"ono se to pak s dítětem táhne do základní školy". Nemyslím si, že tomu tak opravdu je, pokud se držíme té správné cesty a dítě hodnotíme jen proto, aby nás tove výchovné práci posunulo o kus dál.Jak již bylo mnohokrát řečeno, osobnost dítěte se formuje a utváří hlavně v předškolním věku. Pokud má jeho vývoj nějaké odchylky, je právě v mateřské škole čas a prostor tyto problémy řešit nejen s rodiči, ale i sodborníky.Jen my, učitelky MŠ, můžeme rodiče přesvědčit, že problémy nekonzultujeme proto, abychom dítě označili nějakou nálepkou, ale proto, abychom mu usnadnili hladký vstup do ZŠ. Přece jen nejsme tak fundovanými odborníky,abychom se obešli bez cenných rad, doporučení a závěrů specialistů, a souhlasím, že legislativa nám v tomhle směru nedává příliš na výběr, ale měli bychom probudit důvěru rodičů.Od psychologů slýcháváme, že právě my učitelky jsme osobami, které dítě poznají nejvíc, vždyť s ním trávíme většinu dne. Nebojme se proto s rodiči citlivě mluvit o jejich dětech. Věřím, že jednoho dne v nás rodiče skutečněuvidí partnery ve výchově svých dětí.V letošním roce jsme navázali úzkou spolupráci s nově vzniklým SPC a musím také konstatovat, že v naší MŠ rodiče vstřícně reagují na naše doporučení, ať již k návštěvě logopeda nebo pedagogicko-psychologické poradny.Na velmi dobré úrovni je i spolupráce se ZŠ, se kterou tvoříme hromadný právní subjekt a kde se snažíme, aby vždy všechny složky působily dohromady - například právě u zápisu do ZŠ. Možná jsme se ještě nenaučilipřistupovat k hodnocení konstruktivně a pružně, neznamená to zapisovat každý zdar či nezdar dětí - cestu si každý jistě najde sám, ale důležité je, že nám skutečně jde jen o blaho dětí.

Nevím, kdo a kdy vymyslel zábavu, která tkví ve skládání dílků k sobě, z čehož vznikne jeden ucelený obrázek. V mateřské škole se skládání řadí k nejoblíbenějším činnostem. Máme puzzle velkých tvarů pro ty nejmenší, puzzlestřední velikosti i třeba 400 dílkové. Myslíte, že to ta škvrňata ze školky neumí skládat? Omyl! S obdivuhodnou lehkostí a omračující pamětí skládají znovu a znovu, ve stále se zvyšujícím tempu.To nás přivedlo k otázce:"Zdalipak jsou stejně šikovní a zruční také rodiče?"Tak vznikla naše první společná puzzliáda. Uspořádali jsme ji jedno odpoledne s rodiči, dětmi a učitelkami ve školce. Děti se na tuslávu připravovaly už týden předem a vytvořily si pozvánku v podobě puzzle, na kterou rodiče doma potvrdili svou účast na puzzliádě. V tento slavnostní den jsme s dětmi ukuchtili pohoštění pro rodiče. Vlastnoručně vyrobenéjednohubky a dobroty jsme přichystali v jídelně.K naší radosti se nás sešla velká spousta. Rozdělili jsme se do dvou skupin, abychom se vešli na koberec v herně, který byl zároveň i naším"skládacím místem". Soutěžilo se společně - maminka nebo tatínek a jehoratolest proti ostatním. Nejprve si dvojice vylosovala jedny z mnoha veselých pohádkových puzzlí (stejného počtu a velikosti dílků) a pak už nezbývalo nic jiného, než najít si své místečko a počkat na společný start.Druhá skupina buď zvědavě pozorovala, co je čeká, nebo pilně trénovala skládání ve třídě. Závodění bylo nejprve ohraničeno časovým limitem, který byl 15 minut, poté se posuzovala velikost dostavěného obrázku. Finále mezišesti nejlepšími však proběhlo až do úplného dostavění puzzle. Všichni skládali opravdu s velkým zápalem a chutí. Ten, kdo nepostoupil, mohl fandit nebo se jít občerstvit připraveným pohoštěním.Specialitou byla také mezihra"Namaluj si své puzzle". Každá dvojice obdržela čisté bílé puzzle, které čekalo na svoje dotvoření. Všichni se do toho pustili po svém. Fixy či pastelkami, někde kreslili rodičespolu s dětmi, jinde zase maminky a tatínkové nechali výsledek na své dcerce či synkovi. Jak si je kdo vytvořil těžké, každý posoudil doma sám, neboť odměnou za námahu mu bylo právě toto vlastnoručně vyrobené puzzle.Na závěr si každý odnášel diplom, první tři velkou krabici puzzlí, ostatní dvojice malé puzzle a nějakou tu dobrotu jako upomínku na naše klání. Z plánované hodiny tak najednou byly dvě příjemně strávené společné hodinysmíchu, zábavy a legrace, kdy každý naslouchal každému, a věřím, že všem dohromady bylo dobře.