Online archiv

V lounské knihovně se pořád něco děje a nezapomíná se ani na ty naše nejmenší. Spolek paní, dam a dívek nachystal krásnou adventní akci nazvanou Vánoční dílny. Šli jsme tam se zvědavostí a očekáváním, co zajímavého uvidíme. Nezbylo než konstatovat, že vše bylo pečlivě zorganizované a bezvadně připravené. Místnost, v níž se akce konala, slouží jako sálek pro přednášky a různá setkání. Už jen nad výstavou výtvarných patchworkových prací na stěnách nám dospělým přecházel zrak! Přivítaly nás usměvavé tváře „kouzelných babiček“. Každá seděla za svým stolečkem, na němž měla překvapení. Tu se zdobily perníčky, jinde vystřihovaly ozdoby z papíru, vedle zase skládaly stromečky, vázalo se aranžmá z mašlí a větviček, zkrátka v sálku úžasně vyzdobeném nás čekaly dokonce i různé druhy vánočního cukroví, o jejichž uměleckém dojmu mohli návštěvníci hlasovat. Nadšené děti si okamžitě sedaly ke stolečkům, dychtivé si vše vyzkoušet, a domů si odnášely své výrobky, aby se mohly pochlubit rodičům. Papírový vánoční stromeček, složený ze čtyř dvoubarevných čtverečků, perníček s mašlí na papírovém podkladu od cukrářských košíčků, jehelníček z kousku čtvrtky a látky ve tvaru kloboučku, ozdoby z filcu, japonské skládačky, ozdoby ze šišek, praktické ukázky česání vlny…. Kam dámy, paní a dívky chodí na tak bezvadné nápady? Vánoční cukroví bylo skutečnou třešničkou na dortu: Vosí hnízda jako tučňáčci, perníkový koláč, čerti a Mikuláši z marcipánu a oříšků, perníková chaloupka, a ostatní druhy? Ty by mohly směle putovat na výstavu do renomované cukrárny na hlavní třídu velkoměsta a konkurovat těm nejlepším cukrářským mistrům! Milé kouzelné babičky, děkujeme za nevšední zážitek, za pohlazeníčko po učitelské i dětské duši v tomto hektickém předvánočním čase. Obdivujeme se výrobkům, které jsme zde viděli, vaší šikovnosti a skláníme se před obětavostí, s níž jste věnovaly svůj čas a síly pro dětičky ze školek, škol a dospělé návštěvníky! Předvedly jste nám něco, co se nedá koupit v žádném obchodě. Dovoluji si citovat jednu z přítomných žen, jíž jsem se zeptala: „A jak vás vůbec napadlo uspořádat zrovna takovouhle bezvadnou akci?“ „Ale to víte, je před Vánocemi, doma nemáme co dělat, tak jsme si řekly, že půjdeme do knihovny…!“ Tato nevšední akce může být dobrou inspirací pro ostatní, kdo mají šikovné ruce a pár nadšenců kolem sebe, stejně jako u nás…

Na podzim jsem měla možnost navštívit mateřskou školu ve Veneux les Sablons. Pětitisícové městečko leží asi 60 kilometrů od Paříže a má družbu s městem Louny, kde žiji. Jeho obyvatelé k nám jezdí na městské slavnosti, kulturní a sportovní akce.

Přece v malé posázavské vesničce Hrusice, která leží v zalesněných kopcích 35 kilometrů od Prahy. A Josef Lada, „duchovní otec“ mluvícího kocourka, měl stejné rodiště.

Dětská výživa je jednou ze stěžejních otázek, jimiž se zabývají všechny maminky. Některé studují jídelníček podrobněji, jiné jej každý den zběžně přelétnou.

Ráda bych reagovala na článek Fanda je zlobil (Informatorium 3-8 č. 7/2005). Způsob, jakým je popisovaná situace podána, vyznívá v neprospěch učitelky a poněkud zkresluje její práci.Není to poprvé, jistě ani naposled, co se kritika veřejnosti dotkne učitelek. Jsme totiž jako pod mikroskopem téměř všude. Kdyby komukoli uniklo nevhodné slůvko, učitelce se zásadně nepromine. Kdyby kdokoli na chvílipodlehl emocím, učitelka se má vždy ovládat. Netvrdím, že reakce učitelky byla adekvátní dané situaci. Mnohokrát jsem však viděla, že dítě upadlo a doprovodný rodič mu za to naplácal. A nikdo se tím nezabýval...Jak to asi doopravdy bylo, odhadne poměrně bystře každá druhá učitelka: Trojici vzadu zřejmě tvořila dvojice s problémovým dítětem uprostřed. Takové dítě si obvykle brává za ruku učitelka. Pokud však šla s dětmi sama,volila tuto lepší variantu, aby jí dítě nebránilo ve sledování ostatních svěřenců. Pokud prohodila se známou pár slov (možná to byla matka některého z dětí), stejně děti sledovala. A že šla vpředu, je správné. Byla sama, nemůžebýt logicky všude.I když zrovna situaci neviděla, je více než pravděpodobné, že děti na zem stáhl ten zlobílek. Aby upadly naráz tři děti - to se musel prostřední hezky pevně držet. Úmyslně. Že by se dva krajní domluvili a stáhliprostředního? To je malá pravděpodobnost. Museli by mít velkou zlost na zlobílka, museli by ho na starost dostávat opakovaně. (To žádná učitelka neudělá, bylo by to za trest a děti by zlobílka neměly rády.)Vzpomínám si na podobnou situaci: Před lety jsme šly s dětmi na vycházku, došla jsem druhou kolegyni a prohodila:"Zastavím se taky v pekařství. Dali nám i loni."Šlo o karneval s rodiči, se soutěžemi, řadousponzorů, akci, která převyšovala zaběhnutý standard pracovních povinností. Za námi šly dvě starší dámy a ihned reagovaly:"Ony se klidně vybavují a děti jim lítají po trávníku."Ano, v danou chvíli skutečně jednodítě šláplo na trávu vedle chodníku...Je velký rozdíl mezi upadnutím a záměrným válením se po zemi. Konfrontaci s danými rodiči učitelka jistě neušla. Musela určitě vysvětlovat ušpiněné oblečení. A rodiče chtě nechtě uznali, že jde-li jeden člověk s tolikadětmi, pádu nelze zabránit.Další případ z praxe ve třídě nejmladších dětí: Péťa měl to štěstí, že kdykoli jsme potkali jedinou louži, vždy do ní spadl. Občas jsme ho vedly za ruku, ale to dělali každodenně rodiče a musely jsme ho učit, aby dokázalchodit s dítětem ve dvojici. Když si zase jednou maminka stěžovala, že chodí dítě často ze školky špinavé, vzala jsem ji do šatny, ukázala jí svršky ostatních a na otázku odpověděla otázkou:"Proč jsou oblečky ostatníchčisté, jen Péťa je opět špinavý?"Situaci jsme si vysvětlily. Rodičům jsem nabídla, že budu dítě vodit celou vycházku za ruku, přejí-li si to. To rodiče nechtěli a sami už chlapce za ručičku nebrali, nechali ho, aby vedlenich šel sám i za cenu toho, že občas upadne.Každý, ať laik či odborník, by měl spíše hledat a vidět na druhých lidech a situacích pozitiva. Když přicházím na odpolední službu, slyším pod okny naší školky povídání, smích, zpěv a zkouším si hrát na nezasvěcenéhopozorovatele."Chtěla bych jako chodit do téhle školky? Dala bych sem své dítě?"Věřím, že pokud je někde školka, kde převažují spíše negativa, chodí tam méně a méně dětí a taková školka nemá šanci v dnešní konkurenci přežít.Rodiče si řeknou, kde jsou spokojeni. Ta drobná popisovaná situace je důkazem, že si veřejnost, laická i odborná, všímá. Přimlouvala bych se však, aby se místo kritiky školek sledovalo i to, jak se v kterých rodinách sdětmi, mnohdy i na veřejnosti, zachází.Jdu do školky - namalovala Markétka Opravilová, MŠ Kúty, Zlín.