Bílý plášť? Už se ho nebojím!
Lenka Jelínková, Bc. Veronika Vacková, 1/2008„Podívejte, vrtulník záchranné služby a přistává!“ vykřikl někdo na vycházce. A protože jsme byli jen kousek od plotu areálu přistávací plochy záchranného vrtulníku, sledovali jsme celé přistávání. Připomnělo mi to konec loňského školního roku a s ním pozvání našich dětí do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Kluci i holky se na návštěvu nemocnice moc těšily. Tak jako všechny děti i je láká nové a nepoznané. Zvláště když se dozvěděly, že navštíví dětské ortopedické oddělení. „Budou tam děti malé, nebo velké? Budou smutné, protože jim chybí maminka a tatínek, nebo už veselé, že brzy půjdou domů? A nebudou plakat?“ ptaly se zvídavě děti. A tak se na návštěvu dobře přichystaly a pro každého kamaráda připravily dáreček. Než však nemocné obdarovaly, čekalo je překvapení. Začala houkat sanitka a přivezla dvě malé „holčičky“ (ve skutečnosti dvě velké hadrové panenky), které „porazilo auto“. Pan doktor byl zrovna u jiných pacientů, a tak dětem nezbývalo nic jiného, než se převléci za doktory a sestřičky a pustit se do práce. Vyšetřovaly je, kontrolovaly, posílaly na rentgen, měřily tlak a teplotu, obvazovaly zlomené ruce i nohy, píchaly injekce, psaly recepty, převlékaly do pyžama a sdělovaly pacientkám, že si musí pár dnů v nemocnici poležet. Přestože věděly, že vše je hra, uvědomily si, jak důležité je být na sebe opatrný a chránit si zdraví. A když už se něco přihodí, „bílý plášť“ je tu proto, aby všem pomohl, a nikdo se ho nemusí bát. Na konci své velké hry, kterou uspořádal ČČK v rámci obnoveného projektu Aby Alenka nestonala, navštívily děti malé kamarády na pokojích a svými dárečky a písničkou jim alespoň na chvíli zpříjemnily pobyt v nemocnici. Ani my jsme však neodcházeli s prázdnou. Všichni jsme si odnesli krásný zážitek s poučením a velkou tužku na psaní receptů.
