Online archiv

Dobrá zpráva o vašem autě

, 6/2012

Moudré, racionální, dobré

, 6/2012
Porod je první krok k odpoutání dítěte

O bohu Pivínu

MICHALA JOSEPHYHO, 6/2012
SLOUPEK

Panická úzkost na vlastní kůži

Josef Novák, 6/2012

Vězeňský psycholog: farář pro bezvěrce

Martina Šlapková, 6/2012

Akce CIHLA, už podruhé s Psychologií dnes

(red), 6/2012

Svědomí

Lenka Poncarová, 5/2012

Terapie s klienty, kteří neslyší

(red), 5/2012
Mezi klienty, kteří potřebují pomoc terapeuta, se ocitají lidé, kteří neslyší od narození, ale i ti, kteří mají zbytky sluchu a mohou využívat různé kompenzační pomůcky a lidé, kteří ohluchli v průběhu života. Jejich postižení do značné míry ovlivňuje i komunikaci v průběhu samotné terapie. * „ Neslyšící“ je člověk, který od narození neslyší nebo ohluchl před vytvořením řeči. Takový klient zpravidla preferuje komunikaci ve znakovém jazyce prostřednictvím tlumočníka. Může mít technickou kompenzační pomůcku jako kochleární implantát nebo sluchadla, avšak bez velkého efektu na rozumění řeči. Písemná komunikace pro něj může být náročná, protože čeština je pro něj většinou až druhým jazykem. Řeč bývá srozumitelná hůře nebo vůbec. * Nedoslýchavý klient má zbytky sluchu a technické kompenzační pomůcky mu usnadňují porozumění řeči. Je důležité dodržovat zásady komunikace se sluchově postiženými - zřetelná artikulace, dobré světelné podmínky (neměli byste například sedět před oknem). Jejich řeč může, ale nemusí být hůře srozumitelná. * Ohluchlý klient většinou neovládá znakový jazyk, mluví srozumitelně. Má podobné komunikační potřeby jako nedoslýchavý klient. Pokud špatně odezírá, může mu více vyhovovat komunikace pomocí psaného projevu (počítač, tužka a papír). Je možné zajistit simultánní přepis mluvené řeči, který se v současnosti využívá např. u soudů. Je velmi důležité se dohodnout s klientem, jakou formu komunikace on sám preferuje!

Školní šikana: v zajetí role

Xenia Uholyeva, 5/2012
Šikana na českých školách kvete a bují. Negativně ovlivňuje vyučovací proces, deformuje vztahy v kolektivu a osobnost zúčastněných. Zážitek soustavného, někdy přehlíženého a často beztrestného ubližování podkopává u dětí víru v to, že svět je v pořádku. V naší škole žádná šikana není! A nikdy nebyla - po této větě a jejích variacích bychom rozhodně měli zpozornět, zvlášť jde-li o školu, kam chceme přihlásit naše dítě. Podle Michala Koláře, který má s tímto fenoménem na českých školách úctyhodné zkušenosti, šikana se alespoň v mírné podobě vyskytuje téměř všude. Tvrzení, že šikana ve škole není, nás informuje o postoji školy k šikaně, nikoli o jejím výskytu. Ve skandinávských zemích (podle průkopníka výzkumu šikany Olweuse) je na základní škole přibližně 9 % žáků opakovaně obětí šikany a 6 až 7 % žáků se s určitou pravidelností účastní šikanování druhých. V USA se chronickou obětí šikanování stává 10 až 15 % ze všech žáků a studentů. Ve Španělsku mezi žáky základních a středních škol bylo 10 % těch, kteří se stali obětí pravidelné šikany, 9 % se pak účastnilo šikanování druhých. Jak je to s výskytem šikany v českých školách? Říčan zkoumal výskyt šikany na našich základních školách a zjistil, že mezi dětmi v 5. a 6. ročnících se stává obětí pravidelné šikany 18 % žáků, druhé pak šikanuje 14 % dětí. Vidíme, že zamořenost škol šikanou je po celém světě dost vysoká, stejně tak jako šance běžného českého dítěte, že se ve škole setká s nějakou formou šikany. Šikana může nabývat různých forem. Kolář jich rozlišuje 5: fyzickou agresi a používání zbraní (agresoři se zcela vážně pokoušejí oběť vyhodit z okna, shodit z mostu apod.); slovní agresi a zastrašování zbraněmi (oběti je vyhrožováno zabitím, mučením); krádeže, ničení a manipulace s věcmi (agresoři zabavují kapesné oběti, trhají oblečení); násilné a manipulativní příkazy (jíst jídlo z podlahy) + zraňování izolací (spolužáci oběť ignorují, neodpovídají na pozdrav, dělají, že neslyší).

Panická úzkost na vlastní kůži

Roman Žižlavský (1978), 5/2012
Panická úzkost je taková typická česká choroba, trpí jí tu u nás velké množství lidí. Tohle mi řekl psychiatr, když jsem za ním přišel se svými úzkostmi. Vyslechl mě pozorně, ale výsledek klasický - léky. K tomu mne ubezpečil, že „to“ mám na celý život, at nepočítám, že se vyléčím. Ale můžu se s tím prý naučit žít.

Žijete přítomností, nebo ve vzpomínkách?

Zdeněk Krpoun (1986), 5/2012
Časová orientace -nový pohled na lidské chování

Dress code aneb Jak se obléknout do práce

Klára Antošová, 5/2012
Dress code bývá ve směrnicích firem popsán dost podrobně, často je zde zmíněno i letní oblečení a obutí. Obecně lze říci, že nejpřísnější pravidla platí v bankách a finančních institucích.