Online archiv

Počet obézních v mnoha zemích strmě roste a obyvatelé ČR patří v Evropě na jedno z čelních míst. Nové problémy přinášejí i nová řešení: například bandáže žaludku a podobné chirurgické zákroky. Metoda, kterou si lidé trpící těžkou obezitou mnohdy toužebně přejí podstoupit, však není bez rizik – fyzických, ale i psychických.

Před pěti lety byla veřejnosti zpřístupněna sociální sít, Twitter. Za tuto dobu si stihla získat více než 200 milionů pravidelných uživatelů a stala se silou, se kterou je nutné počítat: kdo ví, kdo by byl dnes bez ní americkým prezidentem! A nepokoje v londýnské čtvrti Tottenham prý Twitter dokonce pomohl rozdmýchat.

Rozhlédněte se kolem sebe - kde právě jste? Doma? V práci? Na ulici? V kavárně? Jestli zrovna sedíte v místnosti, jak je veliká? Jak zařízená, jakou barvu mají stěny… jakou atmosféru vyzařuje? Je vám v tom prostoru příjemně? Cítíte se v bezpečí, nebo jste trochu nervózní? Uklidňuje vás, nebo spíš nutí k aktivitě?

Simona Hoskovcová, psycholožka a její syn Jakub (12) Pokud jde o vzory v dětství, tak si nevybavuji, že bych nějaké měla. Je to určitá má charakteristika, že jsem k různým autoritám a vzorům spíš rezervovaná nebo mne nefascinují tak, jako vidím třeba u lidí ve svém okolí. Měla jsem nějaké oblíbené zpěváky a herce, ale nikdy to nepřesáhlo hranici plakátu pověšeného na zdi. Když je někdo nadšeně oslavován, spouští to u mne jakýsi mechanismus opatrnosti. To má své výhody i nevýhody. Nevýhodou je, že si neužiju určitě pozitivní emoce, kdy si někoho stoprocentně vážím a obdivuji ho. Je také snazší následovat dobrý vzor než si vyšlapávat vlastní cestu. Výhodou je schopnost vidět kriticky nedostatky, snahy o manipulaci, Potěmkinovy vesnice lidí, kteří mají schopnost druhé fascinovat a ovlivnit. Samozřejmě, že si uvědomuji, odkud se berou určité vzorce mého vlastního chování – observačnímu učení se člověk nevyhne. Mám spíše "dílčí" vzory. Můj syn Jakub je v tom patrně po mně. Na položenou otázku, zda má nějaký vzor, zda je někdo, komu by se chtěl podobat, řekl „ne“. Jeho kamarád, který byl u rozhovoru, zmínil jako vzor svého trenéra, ale Jakub na to, že až tak jako vzor nikoho nevnímá. V některých věcech vidí svůj vzor v lidech z rodiny a svých kamarádech. Říká, že ho jednotliví lidé spíše inspirují k určitým věcem. Třeba já ho svým uklízením bytu prý inspiruji často k tomu, aby si uklidil svůj stůl. :-) (Ten stůl byste měli vidět – systém na něm je nezávislému oku skrytý, spíše ilustruje teorii chaosu.) Je ale pravda, že s Jakubem nikdy nebyl ten problém, že by byl „v závěsu někoho“. Není náchylný na módní trendy, ani nevyjadřuje přání, která se v určité věkové skupině mají tendenci vyskytovat hromadně, např. iPod. Tereza Kostková, herečka Nejen v dětství, i dnes mi život občas přivede do cesty někoho, koho mohu pro jeho odvahu nebo pracovitost, jindy pro houževnatost obdivovat, a tedy se jím nechat inspirovat a motivovat. Stává se vzorem pro nějakou moji činnost, plán, životní úsek. Nejde nikdy o celoživotně jednu neměnnou známou osobnost ani to nebyli ti, které jsem z adolescentních důvodů měla vylepené v pokojíčku na zdi. S jedinou dlouhodobou výjimkou – a tou jsou k mému štěstí oba moji rodiče. Pro svůj profesní i životní přístup je nemohu jako vzory nejmenovat. A v mnohém i mé tři starší sestry. Carmen Mayerová, herečka, matka Terezy Kostkové Jako dítě jsem obdivovala balerínu Maju Pliseckou. Měla jsem možnost zhlédnout několik filmů, v nichž tančila, nesmírně na mě zapůsobila. Když jsem ji už jako dávno dospělá žena měla možnost vidět „naživo“ a zjistila jsem, že stále tančí, zpětně jsem si uvědomila, že jsem ji díky jejímu uměním, píli a houževnatosti vlastně podvědomě vnímala jako svůj vzor. Další osobou, která se stala mým vzorem, byla maminka – ale k tomu jsem také dospěla až s léty. Když jsem byla v úzkých, když jsem se dostala do nelehké situace, vybavovala jsem si ji a vzpomínala, jak ona čelila starostem, jak se v takových situacích chovala.

V nedávno zveřejněném výzkum Národního institutu dětí a mládeže se sociologové dětí ve věku 6 až 15 let mimo jiné ptali, jaké jsou jejich vzory. Výzkumníky zajímalo, zda dětské idoly pocházejí z reálného života, nebo jsou to celebrity prezentované v médiích, a proč si jich děti váží.

Neustále slyšíme, jak je třeba podporovat individualitu každého člověka. Má tedy dnes ještě vůbec smysl mít nějaký životní vzor a chtít se mu podobat? Nebo roli vzorů převzaly mediální hvězdy a idoly ze světa profesionálního sportu a showbyznysu?

Letošní Akce Cihla nepřinesla jen stánky se známým benefičním prodejem cihel, ale i víkendový hudebně divadelní festival Cihlafest přímo v areálu chráněného bydlení a dílny ve Slapech nad Vltavou. A Psychologie dnes byla při tom. Stavení pod kostelem vítá návštěvníky doširoka otevřenými vraty. Hned za nimi hraje kapela, vedle tři holčičky nadšeně skáčou na malé trampolíně, jejich rodiče i několik klientů zdejšího chráněného bydlení se pohupuje do rytmu. „Měli jsme tu pohádky pro děti a pěknou romskou kapelu, večer bude divadlo,“ říká mi nadšeně Petr. Přišel sem před deseti lety po životě stráveném po různých ústavech sociální péče. Tehdy mu bylo 37 let a začínal v chráněném bydlení Na Faře, které je určené pro málo samostatné klienty. „Taky jsem tady v dílně dělal hermelíny. Občas je jím, ale hlavně že je jedí jiný lidi,“ dodává. Dneska bydlí úplně samostatně v chráněném bytě a je zaměstnancem obce. „Stříhám stromy, hrabu, zametám, u popelnic dělám pořádek. Hned se pozná, když začnou jezdit Pražáci. Je tu větší nepořádek – od června si pěkně zamakáme. A pak chodím na tréninky na fotbal,“ říká a je evidentně hrdý, že přispívá k čistotě ve své obci. Většina mentálně handicapovaných klientů, kteří sem přicházejí, je zpočátku velmi nesamostatná. „Jsou zvyklí z ústavů, že nemusejí nic dělat, o nic se starat,“ říká Gabriela Štěpánková, která má v občanském sdružení Portus, jež je zřizovatelem chráněné dílny i bydlení, na starost PR Akce Cihla. „Klienti pracují v sociálně terapeutické dílně, podílejí se i na přípravě jídla ve společné kuchyni. Každý si ve svém pokojíku udržuje pořádek a upravuje si ho po svém, nelezeme jim do soukromí. Někteří klienti se tak adaptovali, že už jsou schopni bydlet samostatně v garsonce v domě Na Vyhlídce, kam jen občas přichází asistent, když potřebují s něčím pomoct a poradit. Nedávno jsme tu měli i svatbu – Míša tu začínala před deseti lety taky Na Faře, teď bydlí s manželem ve dvougarsonce pro samostatnější klienty. Ona pracuje v naší dílně, on získal normální práci v květinářství,“ vypráví Gabriela. V chráněných objektech bydlí ve Slapech celkem 19 klientů s mentálním postižením. „Jak je přijali místní obyvatelé?“ ptám se vedoucí pracovního centra Šárky Michalíkové. „Ze začátku byla nejistota na obou stranách. Místní obyvatelé nevěděli, co je čeká, jak v reálu vypadá bydlet vedle lidí s mentálním postižením. I klienti si museli postupně vytvářet důvěru k neznámému okolí. Vzájemné oťukávání trvalo, myslím, tak rok, dva. Teď je spolupráce perfektní, jak se starostou obce, tak třeba s obchodem, kam chodí klienti nakupovat. Někteří neznají úplně hodnotu peněz, ale máme jistotu, že jim prodavač poradí, že je nikdo neokrade. Klienti příležitostně pracují i na zahradách místních obyvatel.“

Není tomu tak dávno, co americké feministické organizace prohlásily, že „pornografie je teorie a znásilnění je praxe“. Zahájily tím velké tažení proti pornografii a erotickým materiálům. Je však předpoklad úzké souvislosti mezi pornografií a sexuálním násilím skutečně oprávněný?

Proč se z některých mužů stanou otcové a z jiných ne? Nechtějí se vázat? Mají obavy z omezení vlastního prostoru a času?

Podobně jako se v každém živém organismu během života hromadí rány a deformace, tak se i v každém mezilidském vztahu časem střádají drobná zranění a nezpracované pocity. Jak se jim v blízkých vztazích můžeme bránit a jaké prostředky k tomu máme k dispozici?

„Budeme se potit, možná se objeví pláč, ale jedno je jisté: že se budeme smát od ucha k uchu, srdcem, celým tělem,“ říká Carlos Sepúlveda, tančící psycholog ze španělské Sevilly.

Mít „depku“ je možná trochu móda dnešní doby, ale skutečná deprese je těžká nemoc. Depresivním onemocněním trpí celosvětově neuvěřitelných 121 milionů lidí. Ročně připraví o život 850 000 lidí. Výskyt deprese na celém světě monitorovali pod záštitou Světové zdravotnické organizace vědci z 20 zdravotnických center. Zaměřili se jen na vážnou formu deprese. Lidé, kteří spadali do kategorie velké depresivní epizody, museli navíc splňovat pět z devíti kritérií, zahrnujících smutek, ztrátu zájmu či radosti, pocity viny nebo nízké sebehodnocení, narušený spánek či chuť k jídlu, ztrátu energie a zhoršené soustředění. Detailního interwiev se zúčastnilo 89 000 lidí. Obyvatelé rozvinutých zemí mají 15 % riziko, že během života onemocní depresí. Obyvatelé zemí se středním nebo nízkým příjmem mají toto riziko o něco nižší, 11 %. 5,5 % obyvatel z bohatých zemí přitom depresí onemocnělo během uplynulého roku. Také vážná depresivní epizoda se v těchto zemích vyskytovala ve vyšší míře (28 % oproti 20 % v chudších zemích). Nejvyšší procento případů těžké deprese bylo zaznamenáno v Nizozemsku, Francii a Americe, přes 30 %. Nejnižší výskyt vážné depresivní epizody byl v Číně, ale oproti tomu v Indii byla velmi rozšířená (skoro 36 %!). Některé příčiny vzniku deprese nezávisí na kultuře. Ženy onemocní dvakrát častěji než muži a hlavním spouštěcím faktorem je ztráta životního partnera, ať v důsledku úmrtí, rozvodu nebo rozchodu.