Online archiv

/Sloupek MAXE KAŠPARŮ /

Vážená redakce, trochu opožděně se mi dostalo do ruky první číslo časopisu Psychologie a článek o abstinentech mne doslova nadzdvihl ze židle. S manželem jsme oba 100% abstinenti, nepili jsme ani jeden už v době, kdy jsme se seznámili. Nejsme ani abstinující alkoholici, dokonce nepatříme ani do žádné náboženské skupiny či sekty, troufám si tvrdit, že nezapadáme ani do skupiny, kdy abstinence je naší životní filosofií. Nepijeme, protože nám zkrátka alkohol nechutná. Někdy se mi moc líbí večerní rituál otvírání vína a nalévání do skleniček na vysoké nožičce, ale znám to jen z filmů. Pokud bych někdy v budoucnu ochutnala alkohol, který by mi chutnal, tak třeba v rozumné míře pít začnu, ale v současné době to tak nemám. Nemíním se kvůli společenskému stereotypu do něčeho nutit. Nicméně si myslím, že těch skupin abstinentů bude určitě více, minimálně tedy ještě skupina lidí, jimž alkohol nechutná.

Dobrý den, vážená redakce, hodně fandím vašemu časopisu, několik let kupuji všechny výtisky a moc chválím. Dnes jsem se rozhodla vám napsat kritiku na článek Nadané dítě není vždy poslušné - a to zejména proto, že mám v oboru letité zkušenosti. Problematikou mimořádně nadaného dítěte se zabývám i se zmiňovanou Jolanou Laznibatovou jsem vedla dialog. Nyní k faktům, jež autorka článku uvádí: Výsledky výzkumů jsem neověřovala, nicméně procenta, hovořící o tom, zda nadání dítěte pozná rodič či učitel, bych netipovala ani před lety, ani v současnosti. Naši mateřskou školu navštěvuje přes 70 dětí, rodiče by je označili v 50 procentech jako nadané, učitelky by je pojmenovaly jako chytré, zdravé a dobře se rozvíjející děti s předpoklady - pokud budou pilné a budou mít podporu, dosáhnou vynikajících výsledků ve vzdělání. Uznávám dotazník pro rodiče, jelikož mimořádně nadané dítě lze identifikovat mnohem dříve před nástupem do MŠ. Šokující je však informace, že učitelky mají mylnou představu o nadaném dítěti, nemají čas při velkém počtu dětí ve třídě a nemají přístup k diagnostickým nástrojům. Co tedy dělají jiného? Velký počet dětí není dobrý, zajistí však velké srovnání a rozpoznání mimořádného výkonu dítěte v mnoha oblastech činností v MŠ. Diagnostiku v jakékoli podobě provádí učitelka při každé činnosti mnohokrát denně a každý mimořádný výkon dítěte dokáže rozpoznat, zaznamenat a prohovořit s kolegy a rodiči. A proto nás tato práce těší a žene dále k dokonalosti. Přeji vám mnoho úspěchů, štěstí a zdraví. Těším se na další výtisky Psychologie dnes.

I u nás se v posledních letech pomalu rozvíjí firemní dobrovolnictví. Zaměstnanci zpravidla pomáhají v pracovní době nebo se angažují ve svém volném čase - tam, kde mají pocit, že je to důležité - a zaměstnavatel jim k tomu poskytuje nějakou formu podpory nebo prostor.

/ Poradna /

Identifikace nadání je základem veškeré další péče o nadané děti, protože až na ni navazuje efektivní intervence, poradenství, určení vhodné formy vzdělávání. Jako optimální věk pro včasnou identifikaci nadání se jeví věk 4,5-5 let a její užitek můžeme pozorovat prakticky bezprostředně. Kdo odhalí talent jako první - rodiče, nebo učitelky mateřské školy?

Pohádka vypráví, jak si zajíček postavil chaloupku z kůry a liška chaloupku z ledu. Na jaře lišce chaloupka roztála, ona ale nezůstala bez střechy nad hlavou. Vypudila zajíčka z jeho bytu a usadila se v něm. Bezdomovec zajíček sháněl pomoc tak dlouho, až sehnal ježka, který vyhnal lišku a umožnil zajíčkovi návrat domů. To vše je srozumitelné. Ale jak může z bytu člověk vypudit sám sebe, se zdá nepochopitelné. Pan Zajíček (říkejme mu tak) to dokázal. Trvalo mu to sice několik let, nakonec byl však úspěšný, a jako bezdomovec skončil v kanále s teplovodními trubkami. Nezkušený a netrénovaný v kanále nachladl, dostal zápal plic, byl svými spolubydlícími dopraven do nemocnice a odtud po odléčení do psychiatrické léčebny. Jeho postup byl jednoduchý a levný. Sbíral všechny noviny, letáky a reklamní tiskoviny, které našel v domě nebo na prahu vedlejších domů, posléze v kontejnerech, a skladoval je ve svém bytě. Pracoval systematicky a postupoval od oken směrem do chodby, přičemž za sebou nechával do stropu trčící stohy papíru. Nakonec zůstala prázdná jen předsíň, v níž moudře vysadil dveře od záchodu. Pak se začala plnit i ta a pan Zajíček spal na stále vyšším loži z novin a letáků. Jak nás poučují mýty, často transfomované do pohádek, i ta nejhlubší propast se jednou zaplní, je-li do ní denně vhazováno jen jedno zrnko písku. Věčnost je někde jinde. Byt pana Zajíčka se nacházel v tomto světě s platným zákonem o neprostupnosti hmoty. Vyplněn tiskovinami přinutil majitele hledat jiné útočiště, neboť ježkové nabízející se ku pomoci neměli šanci. Pan Zajíček totiž nebyl ochoten ze své vzácné sbírky obětovat ani útržek. V léčebně dostal pracovní diagnózu hoarding - OCD spektrum. Hoarding znamená hromadění a OCD obsedantně kompulzivní poruchu vyznačující se nutkavým jednáním. To je onemocnění protivné, obtěžující a svízelně léčitelné. Hromadění je jeho speciální odrůda sociálně mnohem problematičtější a léčebně ještě nesnadnější. Malými obsesemi trpí téměř každý z nás. V dětství jsme chodili jen po černých dlaždicích a to nás mělo uchránit před vyvoláním ve škole, dobré zprávy zaklepeme na dřevo, abychom je nezakřikli. Chorobné nutkání však má magicky zabránit trvalé vnitřní úzkosti, což se podaří jen nakrátko, pak se pochyby a strachy vynoří znovu a celý cyklus se opakuje a tím také posiluje. Známe kompulzivní umývání rukou, kontroly zámků, tyranské trvání na pořádku a symetrii, nutkavé dotyky některých předmětů, počítání věcí a další. Obsese a kompulze se nevyhnuly slavným. Michelangelo spal v šatech a někdy i v botech. Émile Zola se každý večer před spaním musel několikrát dotknout vybraných kusů nábytku. Také počítal cokoli, nač jeho oko padlo. Nikola Tesla měl tendenci vždy uspořádat věci po třech nebo násobku tří. Při jídle vždy musel mít 18 ubrousků. Dvaapadesátiletá Holanďanka trpí vzácnou posedlostí, která ji nutí polykat příbory. Když přišla po jednom večírku na pohotovost, měla v žaludku 78 lžiček a vidliček. To už je „shromažďování“ skutečně životu nebezpečné. Hromadit lze cokoli: papíry, nádobí, přístroje, vázičky, sošky, ale i posbíranou veteš nebo potraviny, které se skladováním kazí. Za sbíráním některých předmětů jako kdyby stála filozofie: Já vím, že je to k ničemu, ale já počkám, až to k něčemu bude. Zvláštním druhem jsou osoby trpící bibliomanií, vlastnící až desítky výtisků téhož vydání knihy. O několik stupňů děsnější je shromažďování zvířat. Pacienti - a jsou to opravdu nemocní lidé - nejsou schopni rozhodnout, co vyhodit, tím méně se k tomu odhodlat. Nejen to, celý jejich rozhodovací proces je poruchou nepříznivě ovlivněn, podobně jako celé jejich fungování v práci i v každodenním životě. Patrně se jedná o dysfunkci některých mozkových struktur (gyrus cinguli), z neurotransmiterů je postižen dopamin. Je zde sklon k dědičnosti. Nejefektivnější je kombinovaná léčba antidepresivy a kognitivně behaviorálními postupy, ale i ta přináší jen částečné úspěchy.

Pro osoby trpící úzkostně depresivními poruchami spojenými s nízkou sebeúctou a častým sebepodceňováním je v rámci kognitivně behaviorální terapie účinnou metodou psaní sebepovzbuzujících dopisů.

Duševní onemocnění, jako je autismus nebo schizofrenie, se vyskytují častěji v některých rodinách, a v jiných jsou naopak vzácná. Žádné z těchto onemocnění však není jednoduše dědičné. Snahy nalézt geny, které za dědičné dispozice k autismu či psychózám odpovídají, přinášejí rozpačité výsledky.

Duševně odolní lidé dokážou lépe zvládnout práci pod tlakem, snáze se dokážou rozhodnout, méně je trápí obavy ze selhání, a navíc se zpravidla v životě cítí spokojenější. K vyšší míře odolnosti se však můžeme vypracovat všichni - začněme třeba tím, že místo chyb na sobě budeme hledat pozitiva.