Online archiv

Dříve se profese dědily z pokolení na pokolení. Dnešní děti naproti tomu volí profesi rodičů jen tehdy, když se v ní samotné zhlédnou. Navštívili jsme profesora Jiřího Hoskovce a jeho dceru Simonu Hoskovcovou Horákovou a natočili dvojrozhovor. Zajímalo nás, jak dvě generace psychologů vnímají vývoj svého oboru a zda se jejich profese promítla do běžných rodinných vztahů.

Jak jste si jistě všimli, tiskařský šotek v minulém čísle odstranil ze stránky 14 českého klasika. Abyste o něj nepřišli, přinášíme jej nyní.

Kdybyste měl/a k dispozici neomezené finanční prostředky, jak byste s nimi naložil/a?

Někdo věří, že z rukopisu lze zjistit o člověku úplně všechno, možná i jeho budoucnost. Jiný považuje grafologii za bezcennou šarlatánskou pavědu hraničící s okultismem. Pokud známe a respektujeme její možnosti i limity, můžeme se skutečně leccos dozvědět.

Jaké názory ovlivňují dnešní rodiče.

Nový ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (vypisovat jeho celé jméno je nad možnosti tohoto textu, končí slovy „vévoda krumlovský“) dal českému národu mimořádnou příležitost ukázat malost v té nejhrůznější podobě, která by snad svou intenzitou a rozšířeností zarazila i samotného Freuda. Je sice pravdou, že se Karel Schwarzenberg může stát závažnou brzdou rozšiřování Evropské unie a že v nejhorším představitelném případě můžeme počítat i s útoky tureckých sebevrahů v Praze. Rod Schwarzenbergů má totiž v erbu uťaté hlavy Turků. Kromě tohoto detailu si těžko může kdokoliv příčetný představit do role šéfa naší diplomacie vhodnější osobu. Diplomacie odnepaměti - a existence e-mailů na tom nic nezměnila - stála na osobní autoritě vyjednavače, na individuálních vazbách, na jeho prověřenosti, věrohodnosti a odpovědnosti. A v naší zemi nikdo srovnatelně konkurenceschopný pro daný úkol není. Zajistit, aby v integrované Evropě byl hlas naší desetimilionové loužičky alespoň trochu slyšet, je ale více než potřebné. Prověřenost a individuální vazby má kníže budované pět set let. A my občané můžeme být více než rádi, že místo aby lovil kance, jezdil na koni, ochutnával úrodu vína či jinak užíval majetku na svých panstvích, tak bude chodit v zájmu země každé ráno do kanceláře debatovat se senegalským velvyslancem pověřeným i pro Quineu a Gambii, že toho českého Vencu, co si z Conacri chtěl přivézt kilo heráku a chytli ho tam, nemají sníst, ale pustit. Reakce občanů však jsou jedním křikem komplexu méněcennosti a ukazují, že naše populace je zralá buď na psychoanalýzu, nebo na psycholytickou dávku LSD, či nejlépe na obojí. Občan prezident Václav Klaus pro MF Dnes prohlásil: „Každý člověk, kterého jsem viděl od té doby, co jsem zaslechl jméno Karla, Schwarzenberga, se na to díval s pootevřenou pusou a říkal, to si děláte legraci. To snad není pravda. Myslím, že to je všeobecný názor v této zemi, žádné specifikum Václava Klause.“ Občan europoslanec Jan Zahradil (ODS) zase do novin povídal: „Já se s panem Schwarzenbergem nesmířím a budu ho bedlivě sledovat, co jak dělá.“ Občanka či spíše soudružka poslankyně Kateřina Konečná (KSČM) zase v diskuzi před hlasováním o důvěře vládě Mirka Topolánka prohlásila: „Pokusím se hovořit pomalu, aby mi rozuměl i pan Karel Schwarzenberg.“ A to jsou hlasy jen těch občanů nejobčanovatějších, kteří alespoň artikulují. Co na adresu knížete slyšet v hospodách nižších cenových skupin či čísti v diskuzích na webu, nelze tisknout. Abych uvedl faktory, které ještě vstupují do hry: občanka Konečná má nenávist k aristokracii ve svém politickém programu diktovaném Stranou a je jí šestadvacet. Občan Klaus zase je o hlavu, občan Zahradil pak o hlavu a půl menší než napadený aristokrat. Přes tyto jistě působící veličiny jsem však přesvědčen, že primárním při popsané rejekci je normální mindrák. Pohnutky poslankyně Konečné jsou představitelné a stejné jako u rejekcí v hospodách. Knížepán má peníze… Až se soudružka vdá a porodí, přestane se o politiku zajímat. Europoslanec Zahradil má motivy komplikovanější - stav u něj vyvolává hlubokou kognitivní disonanci. To on je pan evropský, má kancl v Bruselu i ve Štrásburku, má na to papíry, a furt nic. Furt ho v tý Evropě lidi neberou vážně jako toho divnýho pavouka, co teď sedí v Černínu! Proto je na vědomé úrovni třeba pavouka s rodokmenem jednoznačně odmítnout. V ještě komplikovanější pozici je Václav Klaus. Už nástup do křesla po Václavu Havlovi, který v politice hrál skutečně první ligu, byl hořkou pilulkou. Na rozdíl od Havla, Klause do té velké politiky ani americký prezident, ani britská královna, ba dokonce ani ten dalajlama nevzali, hraje v mezinárodní politice roli velice skrovnou. A teď se odněkud z orlických lesů vynoří cosi, co znají skutečně v celé Evropě! AU! Proto jediné, co mne chrání, abych Karla Schwarzenberga nelitoval, je vědomí, že je na závist za ty generace zvyklej.

Kolem osmé hodiny večer mě na ulici zastavil zavalitý muž se slovy: „Nemáš oheň?“ „Jsem nekuřák,“ hrdě jsem odvětil. „Kecáš, dám ti před dršku,“ pravil hněvivě muž zjevně pod vlivem alkoholu. Poznamenal jsem věcně: „Na vašem místě bych to nedělal.“ Souběžně s tím jsem udělal úkrok stranou a dal se na ústup rychleji než 5 km za hodinu. Více než metrákový kolos na vratkých nohou mě nebyl schopen pronásledovat. Tak za mnou poslal alespoň pár nadávek. Ty by se při troše fantazie daly chápat jako hanobení rasy, národa a přesvědčení. Do podobné situace se může dostat každý. Proto předpokládám, že vám přijdou vhod následující jednoduchá doporučení:

Dnes se zdá, že požadavek zdrženlivosti je jen politováníhodným a zastaralým klišé, tu a tam oprášeným rodiči nebo náboženskými fanatiky. Ale je tomu tak doopravdy? Zdrženlivost je slovo velice nemoderní, pokryté prachem staletí jako ohmataná a odhozená kniha, ležící nepovšimnutě na zaprášeném regálu kdesi ve vzdáleném koutě knižního velkoskladu. Když k ní přičichnete, až přespříliš zavání antickým starověkem, ještě spíše však temným středověkem, církevními dogmaty a moralizováním. Čeho a proč bychom se měli zdržovat dnes, kdy doba zdá se být těhotná příležitostmi, kdy naše tělo i psýché jsou přímo bombardovány podněty, které nestačíme všechny ani registrovat, natož pochopit, rozlišit a zaujmout k nim postoj?